Touha je touha.

Žabák touží po moři,
stále o něm hovoří,
chtěl by zmizet z rybníčku,
a vzít s  sebou žabičku.

Ta však souhlas nedala,
rozzlobeně kvíkala,
moře žabkám nesvědčí,
to je přece bez řečí.

Váhal jenom chviličku,
pak vyrazil z rybníčku,
vzal si malý raneček,
teď je z něho slaneček.