Dílo #71940
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Miniatura
Zóna:Jasoň
Datum publikace:12.04.2019 15:48
Počet návštěv:88
Počet názorů:6
Hodnocení:4 1 1

Prolog

https://www.youtube.com/watch?v=uqKzBHsf6Co

Jako sen

Bohuslav Martinů seděl u piána svého pařížského bytu a právě se chystal přehrát na klavír ukázky z nové opery Julietta své žačce Vitce Kaprálové.

„Tak tohle bude moje nová opera, Písničko moje,“ ukázal na fascikl popsaného notového papíru, který se vršil u piána. „Julietta.“

„Julietta?“ podivila se Vitka. A o čem to je?“

„Vlastně o lidských snech,“ řekl Martinů trochu záhadně. „O tom, že každý muž má nějakou svou nedostižnou bytost, za kterou utíká do snu. Pro pařížského knihkupce Michella je tou vysněnou ženou právě Julietta.“

„Hm, to zní zajímavě,“ sledovala ho Vitka. „A kdo to napsal?“

„Je to divadelní hra od Georgese Neveuxe. Ale jako libreto jsem to musel dost upravit a hlavně zkrátit.“

„Tak už něco zahrej,“ pobízela ho Vitka.

„Zahraju ti předehru. Hlavní téma jsem dal do hoboje.“

Martinů začal hrát. Vitka soustředěně poslouchala. Když skončil, byla nadšená.

„Špalíčku! To je tak krásné! Na jedné straně snové a na druhé takové syrové!“

„To jsem rád, že se ti to líbí, Písničko. Teď ti zahraju kousek z prvního dějství, ve kterém knihkupec Michel přijíždí do neznámého města. V tom městě všichni ztratili paměť a kupují si vzpomínky. Jediný, kdo si pamatuje na své dětství, je Michel a je za to zvolen kapitánem města. Potom uslyší Juliettin hlas a utíká za ní.“

„Všichni ztratili paměť?“ přemýšlela Vitka.

„To by byl život, viď? Kdybychom žili mezi lidmi, kteří by si nic nepamatovali.“

„To jo,“ souhlasila Vitka, „hlavně by se mi líbilo, kdyby paměť ztratila Charlotta.“

„Ale Písničko, nebuď na ni tak ošklivá,“ bránil Martinů svou životní družku.

„Tak pokračuj,“ zamlouvala to honem Vitka

Martinů se dal znovu do hraní. Když došel k partu Julietty, Vitka sebou náhle trhla.

„Ale Špalíčku, vždyť to je téma z mé Vojenské symfonietty.“

„To víš, vidím v té Juliettě tebe, tak se mi tam vkrádá i tvoje hudba.“

„To je sice hezké, ale ty jistě složíš něco lepšího, ne?“

„Myslíš?“ usmál se Martinů a pokračoval v hraní.

„Vy říkáte Dobrý den, jako když chcete říci Miluji vás,“ notoval text opery .

Vitka se zasmála svým zvonivým smíchem. „To by bylo dobrý, kdyby si lidi vyznávali lásku pozdravem.“

Martinů přestal hrát. „Mám ještě pokračovat?“

Vitka zavrtěla hlavou a objala svého milovaného Špalíčka. „Teď si dáme naše dějství, jo?“

Začali odcházet do svého snu a ztráceli paměť.

Ve sladké závrati Vitka zašeptala: „Dobrý den.“

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pepík z Hudlic', 13.04.2019 21:47.

Názory čtenářů
13.04.2019 18:07
fungus2

13.04.2019 18:18
Pepík z Hudlic
Díky, fungusi.
15.04.2019 01:27
W.Floyd
Dobře naladěná povídka. Pěkné počtení.
15.04.2019 06:39
Pepík z Hudlic
Moc děkuji, Floyde.
23.04.2019 00:01
josefk
milá záležitost!
23.04.2019 06:26
Pepík z Hudlic
Děkuji,jmenovče. :-)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)