Dílo #71926
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.04.2019 18:15
Počet návštěv:88
Počet názorů:10
Hodnocení:5 1

Jeden den Marie N

Budík zadrnčel o půl šesté. Marie pootevřela oči jen na malé škvírky a pohlédla k oknu. Venku bylo ještě šero, ale začínalo se rozednívat. V pokoji už se daly rozeznat jednotlivé kusy nábytku, hlavně velké hnědé křeslo, které podědila po mamince. Maminka si ho v sedmdesátých letech koupila v Tuzexu. Marie se otočila na druhý bok, vstávat se jí ještě nechtělo. Válenda pod ní zavrzala, matrace byly dost proleželé. Často ji z toho bolela záda.

Dnes to bylo ale ještě horší než obvykle. Byla celá rozlámaná, bolely ji svaly a v krku ji pálilo. Určitě včera něco chytla v tramvaji. Vzpomněla si na výrostka, který vedle ní několikrát kýchl. Jestli má teplotu, měla by jít k doktorovi. Ale má to vůbec cenu? Stejně jí obvodní doktorka dá akorát acylpirin.

S hekáním vstala z postele a rozhrnula závěsy. Panelákové sídliště zalévalo červené ranní slunce. Byl to přízračný obraz. Šedé krabice domů s odloupanou omítkou koupající se v krvi.

Odtrhla od okna pohled a šourala se do kuchyně. Někde tu musí mít šalvěj. Aspoň vykloktá, třeba to pomůže. No vida, má tu i acylpirin. Začala chystat skromnou snídani. Rohlík, máslo, jogurt. A samozřejmě káva. Jen jestli jí mléko nezkyslo. Včera ho nesvařila a nechala ho v igelitovém sáčku tak, jak ho přinesla z obchodu. Ne, ještě je naštěstí dobré.

Když se vrátila z koupelny, pustila rádio.

Časové znamení ohlásilo šest hodin. Dnes je 11. září 2016. Státní rozhlas Československé komunistické republiky vysílá zprávy. - Dnes uplynulo patnáct let od teroristických útoků na světové obchodní centrum v New Yorku. Náš lid a jeho velký předvoj Komunistická strana Československa plně schvaluje tento boj teroristů se západním imperialismem. Podporuje také aktivity Islámského státu, který se stal velkým spojencem všech socialistických zemí v čele se Sovětským svazem. - Příští rok oslavíme sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Sovětský svaz k tomuto výročí připravuje velkou štafetu míru, která poputuje všemi patnácti sovětskými republikami. Tato štafeta vyrazí 7. listopadu, přesně rok před uvedeným výročím. - Dnes očekáváme teploty kolem 25 stupňů, v nižších polohách 18 až 20 stupňů...“

Marie rádio vypnula a usrkla kávu. Dnes bude teplo, to je dobře. Mohla by si vzít letní šaty. Škoda, že je pracovní neděle.

Na autobusové zastávce postávalo už dost lidí. Autobus přijel skoro plný, tak se vší silou natlačila ke dveřím. Na další čekat nemůže, přišla by pozdě. V autobuse se nedalo dýchat. Na schodu nad ní stál vousatý děda, opíral se o hůl. Nikdo ho nepustil sednout. Když konečně vystoupila, s úlevou si vydechla. Cítila se unavená, jakoby si přes noc vůbec neodpočinula. Ještě štěstí, že dnes půjde dřív domů.

Vyjela výtahem do pátého patra a vešla do kanceláře. Zatím tu byla sama. Hned otevřela okno, aby se do místnosti dostal čerstvý vzduch a mechanicky zalila kytky. Potom zapnula počítač. Dnes ji určitě budou bolet oči. Vždycky, když byla nachlazená, tak se jí to stávalo. Na pořádné obrazovky nebyly peníze a tak si všichni kazili zrak. Ona sama měla za poslední rok o dioptrii silnější brýle.

Mezitím začali přicházet kolegové.

Tak vám přeju hezkou pracovní neděli,“ zahalasil kolega Horák.

No jo, svítíčko sluní, tak co,“ vtipkovala Marta.

Jako poslední vešla Irena na vysokých podpatcích. „Tak dneska bych šla na plovárnu, co vy?“

Všem už blikaly na stolech počítače. Do kanceláře nakoukl prošedivělý muž.

Čest práci, soudruhu vedoucí,“ pozdravili jeden přes druhého.

Čest,“ odpověděl nadřízený. „Prosil bych na okamžik soudružku Novákovou.“

Marie překvapeně vzhlédla od klávesnice. „Jistě, soudruhu vedoucí.“

Zavedl ji do své kanceláře. Pracovní stůl měl pokrytý papíry, na poličkách byly vyrovnané červené brožury z jednání sjezdů KSČ.

Tak, soudružko, asi víš, proč jsem si tě pozval,“ začal vedoucí žoviálně.

Marie nevěděla, co říct, tak jen pokrčila rameny.

Opravdu to nevíš?“ podivil se. „Donesla se mi informace, že neschvaluješ útoky z 11. září. Co mi k tomu řekneš?“

Marie se chvíli zamyslela. Potom odtušila: „Neřekla jsem, že je neschvaluju. Poznamenala jsem, že mi těch lidí, co tam zahynuli, bylo líto.“

Ale boj s imperialismem není o lítosti, soudružko Nováková,“ ozval se vzápětí ostrý hlas vedoucího.

Marie chtěla něco říct, ale vedoucí ji zarazil: „Víš co, soudružko? Prozatím to ber jako upozornění. Pokud by se ovšem tvoje názory neslučovaly s linií strany, tak bychom se s tebou museli rozloučit.“

Marie vstala jako v mrákotách. Trochu se jí motala hlava. „Děkuji, soudruhu vedoucí,“ zablekotala a šla pomalu do své kanceláře. Kolegové si ji zkoumavě prohlíželi. Takhle po ránu si šéf zaměstnance nevolá jen tak.

Marie usedla k počítači. Cítila, že by měla něco říct. „Vybrala jsem málo dovolené,“ plácla nazdařbůh.

Určitě jí to nevěřili, ale napětí v místnosti povolilo. Marie se snažila soustředit na práci, zapisovala do databáze položky o plnění 14. pětiletky vytyčené XXIII. sjezdem KSČ. Pořád musela myslet na hrozbu vedoucího. Řada lidí už z práce kvůli podobným prohřeškům musela odejít.

Uvařila si čaj a spolkla další acylpyrin. K polednímu se cítila přece jen líp. Dokonce měla chuť na oběd v závodní jídelně. Dnes byl karbanátek s bramborovou kaší. Mleté maso měli často, ale už si zvykla. Maso bylo drahé. Ve velkých chovech zemědělských družstev uhynula spousta drůbeže na ptačí chřipku a hovězí a vepřové obsahovalo řadu chemických látek z nekvalitních krmiv. Aspoň že už může jít domů.

Mohla bych ještě zajít pro boty, vždyť mám v kabelce poukázku, vzpomněla si po obědě. Výdejnu obuvi měla na cestě domů. Aspoň se projde. Výdejna nebyla daleko. Za výkladem sice byly boty, ale většina z nich se nedala ani koupit, ani pořídit na poukázku.

Marie zatlačila do dveří a ty se s cinkáním otevřely. V malé místnosti byl obyčejný výdejní pult, za kterým seděla asi dvacetiletá silně nalíčená dívka s vrkočem blonďatých vlasů. Žvýkala a luštila křížovku. Marii nevěnovala ani zrnko pozornosti.

Dobrý den, já tu mám poukázku na obuv,“ řekla Marie nesměle, jakoby ji nechtěla rušit.

Dívka zvedla oči: „Jo, aha. Ukažte.“ Vzala si od Marie poukázku a zmizela ve skladu. Potom se objevila se dvěma krabicemi.

Ve vaší velikosti bych tu měla tyhle béžové polobotky a pak černé lodičky.“

Marie obě krabice rozbalila. Ani jedny boty se jí nelíbily. Ale béžová a černá se dají nosit ke všemu. Polobotky jí připadaly o něco širší, tak si je zkusila. Pravá bota ji trochu tlačila. Bude to muset naklepat kladívkem.

Tak já bych si je vzala,“ povzdechla si.

Blondýna boty strčila zpátky do krabice a krabici do igelitové tašky.

Děkuju a na shledanou,“ řekla při odchodu a ani nečekala, že jí obsluhující odpoví. Ta už byla opět zabraná do křížovky.

Doma si chvíli potřebovala odpočinout. Dcera měla přijít kolem čtvrté, tak má ještě čas. Upeče bábovku a s dcerou si popovídají a vypijí kafe. Docela se na to těšila.

Právě když vyndávala bábovku z plynové trouby se ozval zvonek. Marie hned běžela ke dveřím a objala dceru.

Ahoj, mami,“ usmívala se Anička. „doufám, žes dneska nebyla v práci dlouho.“

Ale ne, šlo to. Dáš si kafe?“

Jo, určitě. Jé, bábovka, tu si dám taky. Já jsem z práce vždycky tak grogy, že nic nepeču.“

Tak povídej, co je nového.“

Mami, velká novina. Péťa byl druhej v celostátní recitační soutěži!“

No to mám radost, to je opravdu šikulka. A kdo byl první?“

Jeden kluk z Havířova. Ten pojede za odměnu na týden do Moskvy.“

Chudák malej,“ posteskla si Marie.

Pst, mami, radši šeptej. Nevíš, kdo nás poslouchá. Já bych tam teda Pé´tu neposlala.“

Ale to bys holka kvůli tomu pak měla problémy v práci,“ šeptala Marie.

Neposlala,“ trvala na svém Anička, „i kdybych měla strčit do kapsy spoustu peněz doktorovi, aby napsal, že je nemocnej.“

Marie musela uznat, že má Anička pravdu. Ona by tam dítě taky neposlala. Už delší dobu prosakovaly mezi lidmi informace o tom, že v Moskvě spousta lidí trpí podvýživou.

Povídaly ještě dlouho, až se Anička podívala na hodinky.

Mami, já už budu muset domů dělat večeři, tak pa.“

Pa, holčičko, a přijďte v neděli na oběd.“

Přijdem,pa pa.“

Když za Aničkou zapadly dveře, Marie poklidila v kuchyni a pustila televizi. Zprávy končily a hlasatelka uváděla večerní program, koncert sovětských umělců.

Marie hleděla bez zájmu na obrazovku a přemýšlela: nebyl to dnes špatný den. Ráno se sice moc necítila, ale podařilo se jí nemoc zahnat. Vedoucí ji zatím nevyhodil, jen jí pohrozil. V jídelně měla dobrý oběd. Vyzvedla si nové boty. A hlavně: vnuk uspěl v recitační soutěži a nebude muset jet do Moskvy. Po chvíli začala spokojeně dřímat.









Názory čtenářů
06.04.2019 19:25
W.Floyd
Už kvůli této vizi, nebylo zas tak přehnaným optimizmem "cinkat klíči." Tvůj pohled je zajímavý.
06.04.2019 19:44
Pepík z Hudlic
Díky, Floyde. :-)
07.04.2019 19:00
fungus2

08.04.2019 07:18
Pepík z Hudlic
Díky, fungusi.
09.04.2019 12:11
slunečnice
Až jsem se otřásla představou něčeho takového. Díky
09.04.2019 20:17
Pepík z Hudlic
Díky, Slunečnice, naštěstí je to jen představa. :-)
10.04.2019 00:18
josefk
dost poděsitelné :))
10.04.2019 07:08
Pepík z Hudlic
Pěkně jsi to vyjádřil! Dík.
10.04.2019 14:53
psavec
Zasloužené hodnocení.
10.04.2019 17:38
Pepík z Hudlic
I tobě, díky, psavče.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)