Zlomený jsem v pase
kouzlit a okouzlit zapomnělas
měsíc ironik
smíchy válel se po zádech
když dumáš nad svým prémiovým klínem
chceš normální zrcadlo… v šedém rámu
na míru… abychom se spolu vešli
abychom nějak vypadali.
Vím
někdy i panna noci slunci zalže
někdy pod korunou králů
kadeř živoří
ale milenky lámou ze srdce kámen
hlad svlékají
nekrmí jej zemskou tíží
nesmýkají holítky břitkých slov
až z depilace úcty zebe.
Má žena v permanentních kalhotách
za pětikilo černé nehty fantazie
rána usedlá… u snídaně
drobí mrtvolkám dnů.
Až opět jak Ikaros vzlétnu
milenky neopouštějte mne!
I s dynamikou těla Vitruvia
když zřítím se, zemřu
ale žil jsem
s rukama navždy rozpaženýma.
|