Zlomený jsem v pase

kouzlit a okouzlit zapomnělas

měsíc ironik

smíchy válel se po zádech

když dumáš nad svým prémiovým klínem

chceš normální zrcadlo… v šedém rámu

na míru… abychom se spolu vešli

abychom nějak vypadali.

Vím

někdy i panna noci slunci zalže

někdy pod korunou králů

kadeř živoří

ale milenky lámou ze srdce kámen

hlad svlékají

nekrmí jej zemskou tíží

nesmýkají holítky břitkých slov

 až z depilace úcty zebe.

Má žena v permanentních kalhotách

za pětikilo černé nehty fantazie

rána usedlá… u snídaně

drobí mrtvolkám dnů.

Až opět jak Ikaros vzlétnu

milenky neopouštějte mne!

I s dynamikou těla Vitruvia

když zřítím se, zemřu

ale žil jsem

s rukama navždy rozpaženýma.