V únoru jsem vyrazil do Karlových Varů na besedu se spisovatelem Petrem Borkovcem. Je to nejen autor povídek a básní, ale také překladatel ruské literatury, což je mi z důvodu mých studií velice blízké.

Celé setkání s tímto autorem však přehlušily zážitky z Karlových Var, respektive z kontaktu s jeho obyvateli. Začalo to hned poté, co jsem vystoupil na zastávce Tržnice z autobusu. Na internetu jsem měl zjištěno, že do Galerie umění jede odtud autobus číslo sedm a zastávka, kde mám vystoupit, se jmenuje Richmond. Potřeboval jsem si to jen u někoho ověřit.

Obrátil jsem se proto na dívčinu asi dvaceti jar, která rovněž stála na zastávce. Na můj dotaz "Dobrý den, dostanu se odtud autobusem 7 ke Galerii umění?" se zatvářila poněkud zmateně a nakonec odpověděla otázkou: "Já se zas potřebuju dostat k nemocnici. Nevíte, jede tam dvojka?" To mě trochu vyvedlo z míry. Zřejmě se tu nerozlišuje, kdo je místní a kdo cizí. 

Pokrčil jsem rameny a obrátil jsem se se stejnou otázkou na paní středního věku v tmavěrůžové bundě. Nedívala se na mě s velkým porozuměním. Aha, zřejmě mluví rusky, napadlo mě. Proto jsem se hned zeptal: "Mluvíte česky?" Paní si místo jakékoli odpovědi položila dva prsty přes ústa. Takže nemluví vůbec?

Nakonec mi poradila prodavačka v novinovém stánku a já odjel tou sedmičkou. Na besedě se komunikovalo normálně, takže takto povzbuzen jsem vyrazil na zpáteční cestu k Tržnici. Tam jsem vystoupil a potřeboval jsem jít ještě kus pěšky k autobusovému nádraží alias terminálu. Šipky byly trochu nepřehledné, nebylo jasné, zda mám jít podchodem. "Dobrý den, jde se tady na autobusové nádraží?" zeptal jsem se v naději nějaké paní s kolečkovým kufrem.  "Autobus?" podivila se a dovolávala se informace u rovněž okufrovaného manžela: "Hier ist Bahnhof..." a ukazovala kamsi dopředu. 

No jo, autobusové a vlakové nádraží je blízko sebe, taky mě mohlo napadnout, že to tu bude samý cizinec. Ale pozor, tady běží po schodech z podchodu třicátnice se psem, ta určitě bude místní. Opět se ptám na autobus. Česky. Odpověď je opět německá. "Autobus? Sie müssen zurück gehen, da ist die Haltestelle." Ukazuje opět k Tržnici.

Tak už vážně nevím, kde jsem, jestli v Česku nebo v Německu. Když konečně dorazím na terminál, vím to hned. Jsem v Rusku. Dvě Rusky jsou tu totiž zabrané do hovoru."Skažite, požalujsta, gde platforma odin?" oslovím je. "Dolžna byť vperedi," odpovídají.

No vida, nástupiště jedna nalezeno. Já jsem ale pro příští cestu do tohoto města poučen: jedině znakový jazyk.