Když se Honzík narodil, měl krásné kučeravé blonďaté vlásky, a tak hned všichni říkali „to je úplný andílek“. Potom ho přinesli z porodnice domů, skoro neplakal a maminka říkala „to je můj andílek“.
Honzík rostl, s hračkami si nehrál, ale místo toho je podával rodičům a oni zase říkali „to je opravdu náš andílek“.
Nastaly Honzíkovy první narozeniny. Rodiče pozvali na oslavu příbuzenstvo, upekli dort a připravili hostinu. Bavili se a Honzíka si nevšímali. Honzík vylezl na sedačku a z ní na parapet otevřeného okna. Všichni vyděšeně vykřikli: „Honzíku!“ A pak se to stalo. Honzík vypadl z okna, ale náhle roztáhl křidélka a odletěl do nebe. |