Dílo #71701
Autor:Nortrom
Druh: Pro pobavení
Kategorie:Próza/Miniatura
Zóna:Jasoň
Datum publikace:09.10.2018 05:40
Počet návštěv:267
Počet názorů:7
Hodnocení:5 4

Velká noc

Smrákalo se. Západní nebe bylo rudozlaté a pomalovalé mraky jako táhlými tahy skoro suchého štětce. Nekonečnou horskou louku v dáli odděloval od nebe pás lesa a za ním se zvedající hřebeny Karpat. Jemný vánek šimral na tvářích a hladil stonky zeleného moře. Rumunsko je nádherná země. 

Martin se zastavil. "Tady přespíme, nic lepšího nenajdeme a pršet dnes nebude." Sundal krosnu a začal chystat stan. Já z té své vylovila něco k večeři. Napadlo mne, jak nezvykle voní louka. Asi to bude jinou flórou, dokončila jsem úvahu a pokračovala s přípravou, na jejímž konci měl být plný kotlík teplého jídla.

Celá louka unizono vrněla jako rozespalá kočka. My jsme mlčky dojedli. Poslední vesnici jsme nechali půl dne cesty za zády a nepokrytě jsme se těšili do spacáků. Než jsme vše přichystali, obloha potemněla a vyšel měsíc v úplňku. Zalezli jsme do pytlů a koukali chvíli mlčky na hvězdy. Ten pohled se prostě neokouká.

Martin usnul skoro okamžitě, já se nemohla nabažit a pořád jsem bloumala očima po hustě kropenatém nebi. V tom celá louka ztichla. Naráz. Nebylo slyšet nic. Ticho bylo naprosté, jediným zřetelným zvukem byl tikot Martinových náramkových hodinek.

Projel mnou chlad. Zahnala jsem nutkání Martina vzbudit. Co bych mu řekla? Že se bojím ticha? Měsíc visel nad obzorem jako obrovský stříbrný orientální gong. Opodál tančilo několik světlušek. Zadívala jsem se na ně. Jejich ladné harmonické pohyby mne uklidnili. A naráz zhasly. Jako na povel. 

Vzduch se ani nepohnul. Vlastně nic se ani nepohnulo. Měsíc nehybně visel nad obzorem. Jako by zcela ustrnul čas. Sevřela mě úzkost až do morku kostí a bytostně jsem zatoužila po nějakém vzruchu. Nepřicházel žádný. Dokonce i louka přestala vonět, došlo mi po chvíli. Nic se nehýbalo. Jen ty hodinky vláčně tikaly. Hrdlo se mi silně sevřelo a oči mi zvlhly živočišným strachem.

Snažila jsme se zavřít oči a usnout, ale tíha toho klidu mne doslova drtila. Podívala jsem se na Martina a skoro jsem vykřikla. Ležel opřený o ruku a díval se na mne. 

"Ty nespíš?" Vyjekla jsem se špatně skrývanou tísní. "Už nějakou dobu ne. Nevím, co mne probudilo. Asi to divný ..." V dálce praskla větvička. Oba jsme trhli hlavou. V záři měsíce k nám pomalu kráčela postava. Muž. Byl daleko. Ale neomylně mířil naším směrem. Martin sáhl pro nůž. Mlčeli jsme a čekali. Dlouho jsme čekali. Třeba nás mine, ve zkrytu duše jsem doufala, ale nějak jsem cítila, že se s ním mám dnes v noci setkat. Měsíc měl za zády a byla vidět jen jeho silueta. Už jsme slyšeli, jak pod jeho krokem šustí tráva. Volným, vláčným, a nezadržitelným, jako tikot těch hodinek, pomyslela jsem si. Beze spěchu přistoupil k nám. 

"Dobrý večer" zazněl do noci baryton a teplota jakoby klesla o 20 stupňů. "Nemáte trochu vody?" Vyplašeně jsme se na sebe podívali. "Martin zašmátral po krosně a podal neznámému čurotu. "Díky" zaznělo zhora, následované zřetelnými zvuky pití a úlevným "Aaaa". "Děkuju." A podal Martinovi čutoru zpět. "Dnes byste neměli být venku, je Velká noc." řekl, a odešel. My jsme se nezmohli ani na slovo, jen jsme ho vyprovázeli pohledem tak dlouho, dokud jsme ho viděli. A to bylo dlouho. 

Měl pravdu. Zdálo se že noc je nekonečná. Nic se nepohnulo, příroda mlčela, vzduch se ani nezachvěl a měsíc byl na obloze jak přikovaný. I Martin si toho všiml a začal hypnotizovat hodinky. Ale minuty se neskutečně vlekly. Svět byl jako hmyz uvězněný v jantaru.

Probudili jsme se do nádherného rána. Louka zase zpívala a voněla, slunce nabíralo na síle. Rozpačitě jsme se na sebe podíval. Z našich pohledů jsme se navzájem ujistili, že se nám to nezdálo. Mlčky jsme zakousli snídani. Ticho jsem prolomila první. "Co si myslíš že to bylo?" Martin pokrčil rameny. "Asi souhra nějakejch okolností." "Okolností? Tím směrem, co přišel, není sedmdesát kilometrů nic. A není ti divný, že mluvil česky?" Skoro jsem na něj vyštěkla. Vše jako na povel stichlo, jen ozvěna mého hlasu se nesla dálkou tak znepokojivě hlasitě, jako se nese zvuk rozbitého okna. Silně jsem se zachvěla. Za chvilku se zase celá louka pomalu rozezněla. 

S Martinem o té příhodě nemluvíme. A taky už nejezdíme pod stan.

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Nortrom', 19.10.2018 15:01.

Názory čtenářů
09.10.2018 12:11
alex
...hezky vykreslená atmosféra tajemného tajemna :)
09.10.2018 22:03
Nortrom
Mám tam překlepy a opakování, chtěl jsem jen zachytit nápad.
10.10.2018 20:36
fungus2

14.10.2018 12:22
slunečnice
jsem si to prožilam - skvěle podáno děkuji
16.10.2018 21:17
josefk
ty ses čala, já se jal :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)