Ve tmě, v zimě, venku v dešti
vyhýbám se ponurosti
ze všeho mi hlava třeští
lebka se však nerozláme
chtěl bys utéct dříve, než ti
bezmoc začne lámat kosti
vytrhnout se z jejích kleští
je jak měnit vodu v kámen
veď mě, ve tmě na rozcestí
veď mě, Bože, cestou ctností
veď mě, sám bych dojít nestih
mnohdy ikdyž cestu známe
chybí nám jen krapet štěstí
zahalí nás temný odstín
čekat potlesk, dostat pěstí
míjet všechny staré známé
z dlaně budoucnost si věštím
vnitřní klid se nerozhostí
hodlám se s tím poprat se ctí
dřív, než bude se mnou ámen
někdy strachy skoro nespím
stále narážím jen do zdí
schvovávám se za bolestí
jak to skončí, Nostradame?