Jednoho večera si ježibaba hověla na peci ve své perníkové chaloupce a černý kocour Spytihněv jí seděl u nohou. U stropu si pavouk křižák pletl svou síť. Pavučina náhle zašimrala kocoura na nose.
„Nemůžeš si tu pavučinu soukat někde jinde?“ zlobil se kocour na pavouka.
„Snad se ti tolik nestalo, potvoro jedna,“ opáčil pavouk naštvaně.
„Chlapci, chlapci,“ chlácholila je ježibaba, „už se zase hádáte.“
„To bych rád věděl, proč tady máš zrovna kocoura. Nemůžu ho vystát.“
„Ale pavoučku, mně se s kocourkem Spytíkem dobře bydlí. Měla jsem tu i jiné společníky, ale s těmi se bydlet nedalo.“
„Jako třeba?“ zajímal se pavouk.
„Jako třeba medvěda, když to chceš vědět.“
„Medvěda?“ divil se pavouk. „Ten musel být větší než celá tvoje chaloupka.“
„Nebyl tak veliký. Jmenoval se Gustav a byla s ním docela zábava. Vyprávěl mi veselé příhody, jak chodil na med. Jenže časem přišel na to, že u mě na med chodit nemusí. Zachutnaly mu moje sladké perníčky. Za chvíli by mi zbaštil celou chaloupku. Musela jsem ho poslat pryč.“
„No nevím, jak bych s Gustou vycházel,“ přemýšlel pavouk. „Ale možná bychom si padli do noty. On by rozuměl včelám, já mouchám. Škoda. A pak jsi našla kocoura?“
„Ale ne, pavoučku. Pak u mě bydlel lišák.“
„Lišák?“ divil se opět pavouk. „Ti jsou takoví vychytralí, ne?“
„Nebyl tak vychytralý, bydlelo se s ním dobře. Jmenoval se Ferdinand a chodil si lovit různé hlodavce, žáby a ptáčky. Občas mi donesl nějaké bobule, které mu moc chutnaly. Tak jsme si spolu dávali do nosu borůvky, maliny, v zimě šípky. Časem ale zjistil, že žádné bobule nepotřebuje. Zachutnaly mu totiž rozinky v mých perníčcích a začal mi je vyďobávat. Tak jsem se s ním musela taky rozloučit.“
„No,“ zamyslel se pavouk, „nějakou bobulí bych k mouchám taky nepohrdl. Škoda. A pak jsi tedy našla Spýťu?“
„Přesně tak, pavoučku,“ přisvědčila ježibaba. „Ale už jsem si dávala pozor. Musela jsem najít nějakého společníka, který není na sladké. A nakonec jsem zjistila, že kocouři sladké neradi. Moje perníčky ho vůbec nezajímají. A na rozdíl od mých předchozích společníků ovládá kouzla. To je pro mě moc důležité.“
„Jasně,“ kývl kocour Spytihněv. „Teď udělám kouzlo, že oba oněmíte. Například umím svítit očima.“
V chaloupce se mezitím setmělo.
„Posviť mi, Spytíku,“ poprosil pavouk.
A tak kocour svítil očima, dokud pavouk svou pavučinu nedokončil.
"Tak vidíte, jak si rozumíte," řekla spokojeně ježibaba a usnula.
| 
alex 