Jednou si tak ježek Jaroslav vykračoval lesem, tu slupnul žížalu, tu nějakého brouka a bylo mu dobře. Vtom však před sebou uviděl jiného ježka, který si na hřbetě nesl jablíčko.

                „Tak to jsem ještě neviděl,“ rozesmál se ježek Jaroslav. „Tahat se na hřbetě s nějakým jabkem. Nejseš ty nějakej divnej?“ a smál se dál, až se za břicho popadal.

                „Já jsem namalovanej,“ řekl druhý ježek. „Mně to nevadí, já nic necítím.“

                „Jak to, namalovanej?“ divil se ježek Jaroslav.

                „No, já jsem totiž utekl z kresleného filmu, už mě to tam nebavilo.“

                „Jo ták, takže to jabko ti nakreslil nějakej malíř?“ chtěl vědět Jaroslav.

                „Přesně tak,“ přitakal ten nakreslený.

                „A viděl vůbec ten pan malíř někdy nějakýho skutečnýho ježka?“ ptal se Jaroslav dál.

                „To nevím, asi si myslel, že si na tom jablíčku pochutnám,“ usoudil obrázkový ježek.

                „Brrr, jabka ježci nejedí. My se v nich jenom válíme, protože hezky voní.“

                „Opravdu?“ divil se ježek z filmu. „Tak to běž tomu panu malíři vysvětlit,“ navrhl Jaroslavovi.

                „No jo, ale jak se tam dostanu?“ mudroval ježek Jaroslav.

                „To je jednoduché,“ mínil ježek s jablíčkem,“já jsem šel nejprve rovně za nosem, potom doleva a nakonec doprava, až jsem se octl tady. Tak to zkus vzít opačně,“ radil svému živému kamarádovi.

                Jaroslav o tom chvíli přemýšlel, ale pak se rozhodl, že to zkusí.

                „Tak jo, půjdu za panem malířem, počkej tady,“ řekl druhému ježkovi a vydal se na cestu. Šel tedy doprava, potom doleva a pak rovně za nosem. A najednou lup! octl se na papíře.

                Pan malíř se podíval na ježka a podivil se. Místo jablíčka na hřbetě měl v puse žížalu.

                „Vždyť jsem ti namaloval jablíčko. Ty jsi ho už snědl?“

                „Kdepak,“ ozval se z papíru ježek Jaroslav. „Mně jabko nechutná. Daleko víc si pochutnám na žížale,“ vysvětloval.

                „No jo, ježku,“ zamyslel se pan malíř, „ale s tím jablíčkem to bylo hezčí. Žížaly jsou takové ošklivé, to se dětem nebude líbit.“

                „Proč by se to dětem nelíbilo?“ nechápal Jaroslav. „Mně se žížaly líbí. Když se ta žížala v mé puse bude usmívat, tak se to dětem určitě bude líbit.“

                „Myslíš, ježku?“ pochyboval pan malíř. „No, můžeme to zkusit.“ A pan malíř nakreslil žížale rozesmátou pusu od ucha k uchu.

                „Není to špatné,“ usoudil nakonec pan malíř.

                „Tak vidíte,“ ulevilo se Jaroslavovi. „Víte, já jsem ježek Jaroslav, bydlím tady v lese a ten namalovaný ježek mě za vámi poslal, abych vám to vysvětlil.“

                „Ach tak,“ pochopil náhle pan malíř, “mně to bylo hned divné, že by se ježek sám přemaloval.“

                A Jaroslav se nabídl, že toho nakresleného zavolá zpátky. Šel zase rovně za nosem, potom doleva a nakonec doprava, až na lesní cestě uviděl ježka s jablíčkem.

                „Tak jsem ti to zařídil,“ volal Jaroslav s rozesmátou žížalou v puse, kterou mu pan malíř nakreslil.

                „To je krásná žížala!“ liboval si nakreslený ježek a hned pelášil za panem malířem, aby ho takovou krásnou žížalou také obšťastnil.

                Ježek Jaroslav byl spokojený a šel to povyprávět paní ježkové Jitce a ježčatům Honzíkovi a Toníkovi. Všichni se tomu moc smáli. Paní ježková udělala k obědu žížaly na cibulce a všem to moc chutnalo.