4. 12. 2017, 14:01, Praha, kongresové centrum; přepsáno ze záznamu gonzo novináře, který nevěděl, kdy přestat, a tak sepsal a nevydal z té události poučený román.

Tomáš Hnídek, zvaný Bratr Ortel, jednohlasně se stejnojmenným sborem dumavých mnichů, kteří do Hnídkových tklivých, kytarově meditativních tryzen za ztracenou a znovunalézanou nábožnost vnášejí mručivé, černošeře groteskní světlo přerodu pohanství v křesťanství, jak praví dobová kritika, se v diskusním bloku think-tanku předních vědců, umělců a filosofů vyjádřil ke světové krizi zdrojů a rozpadu všeobecných hodnot: „Myslím, že nám chybí (mruč-mruč-mmmmm..., zazní ze sboru v táhlé ploše) síla se plně odevzdat světu, hm (mmmmrum, mruuuum, drnčí od podlahy, diskutérům vstávají na krku chlupy posvátnou úctou k tomu, co nás přesahuje, ochlupení se bázlivě ježí i v ohanbích, polévá je chlad a mráz zvážnělé debaty) Myslím, že patříme matičce Zemi a chováme se k ní jako psi, jako kukaččí mláďata, jako hyení kanibalové. Nectíme ji, a ona na oplátku vrací úder. Proto nemáme co jíst, musíme si všechno vygenerovat v replikátorech, živiny a pochutiny chrlí naše domácí 4D tiskárny. Žijeme v hlíně a pod skálou, pod nalezišti uhlí a plynu a vody, zavrtáváme se do přírody doslova i metaforicky. (mrou, mrou, mmmmm... třese se stůl, na němž se kruhatí hladiny minerálních, z hlubinných vrtů vytěžených vod držené v kalíšcích, vyrobených z prvohorních fosilií) Musíme přeměnit naše přespříliš individualizované vědomí v nad-vědomí hmyzí, aby naše mysl byla rotujícím, vše promyšlejícím úlem. Představa nad-lidství spočívá v kybernetizaci, robotizaci, umělých, spojitých intelektech; čili v intelektu centrálním. Lidé se mají stát nejdříve poloroboty, pak teprve božskými stroji (mmmm, hrum, hrum..., mysl mnichů se propojila v Jednu splynulou, v transu levitující velebytost – prostupuje molekulami, otevírá myslitelné brány do možných světů, regeneruje buňky tak prudce, až se zdá, že se vědcům, umělcům, filosofům rozbujely rakovinky jedna píseň, že narostlo nové víčko, nebo jen zbytnělo do podoby laloku; ale ono se nic nezdá: diskutující si mutantsky třou obličeje, podivují se nad těmi změnami těl, ale co, i to k logice věci patří, svět se mění a oni musí s ním, a tak někteří se vzdychnutím přijmou i nový patlavý úd, orgán či výstelku). Je třeba nastolit totalitu transformace. Je třeba se nebát. Je třeba zabít člověka v sobě, nebo ho aspoň přidusit, a stát se člověkem novým, myslet a čít nově. Jinak nepřežijeme, i planeta se do sebe zhroutí. Všechny změny byly, jsou a budou krvavé, všechny vyžadují oběti. Hodlám se stát prvním trans-botem, apoštolem Modifikace, vizionářem transorganické technologie. Vstal ze židle, odsunul, ne, odkopl ji stranou, vyplnil chrámové mručení mnichů plnozvučně pronikavým rykem, jako by volal do nebes kdesi hluboko nad hlínou a skálami a nalezišťmi fosilií: „Smrt zkaženému masu!“ a spolu s halucinujícími sboristy Ortelu jako na povel rozemlel odsunutými, odkopnutými židlemi a stoly veškerou elitu národa, vědce, filosofující umělce či filosofy estetiky ne na masokostní moučku, jak se rádo ozývalo z disentu, ale na těsto. Rozvláčné, spojité těsto rozmělněného masa a rosolných kostí, propojenců nervových soustav, biologicky kybernetického, amébického think-tanku. Na fluidní, samovolné těsto zadělané hormony, genetickými informacemi, ale taky prý flashdisky s utajenou zprávou, přenosnými terrabajtovými paměťmi s kompromateriály, kontroverzními e-maily vpitými do žláz, krevního obchvatu skrz všechna ta komprimovaná, zaZIPovaná a zaRARovaná, nadlidskou mutací osvícená těla. A to tělo-těsto z kongresového centra zažehává Revoluci, krvavou lázeň pro ty, kdo se odmítnou poddat kybernetizaci, rekrystalizaci společnosti. Píši před přeměnou, než mě slastně pohltí jazyky – vidíte, jak s e mi k lepe ruka? Těším se na ten konec, bude to totiž můj začátek, mé nadevševzetí. Budu těstem, hlasem světa, pan-novinářem přeměn.

atd.