už není po mně ani slechu ani vidu
jsem sám uprostřed sebesama v samostatném klidu
písek si medituje nebem bez hranic
v největším všechnu vládne zdepřítomné nic
kuželky lidí vrhlé proudu pod nohy
cukrové vaty slízlé neznabohy přímo z oblohy
lítáš si, jen dlaně seplé tvoří hyperbolu
jak můžou lidi být tak oddělení, i když spolu?!