Pohádka pro děti o tom, že slova mají různévýznamy a jak to vzniklo.

Na okenní parapet slétlo kavčí pírko. Bylo z toho zmatené a chvíli jen tak okounělo.  Po chvíli se ale začalo rozhlížet kolem sebe.  Kavka  už tu není, tak co je tady jiného zajímavého? A nahlédlo oknem do pokoje.

Jůůů, tam je ale věcí, které nikdy nevidělo! Hned za oknem byl totiž pracovní stůl a na něm papíry a různé psací potřeby. To ale pírko nemohlo vědět. Zatím pořád jen létalo s kavkou a hledělo na přírodu. A tak se na parapetu nadzvedlo a trošilinku dovnitř zamávalo.

Hned si toho všimla jedna tužka a drcla do propisky:

„Ty, koukej, támhle za oknem někdo je!“

Propiska se nadzvedla, aby lépe viděla: „No jo, máš pravdu.“ Potom se dosoukala až k oknu a hlasitě zavolala: „Hej, kdo jsi?“

Pírko si všimlo, že mezi okenními tabulemi je škvíra a hned vklouzlo dovnitř.

„To jsem jaktěživa neviděla,“ prohodila propiska a zvědavě ho okukovala.

„Já jsem kavčí pero,“ představil  se jim neznámý návštěvník.

„Pero?“ vykřikla najednou překvapeně jedna z psacích pomůcek. „Já jsem taky pero. Plnicí!“

„No, a mě občas říkají kuličkové pero!“ chlubila se propiska.

Kavčí pírko udělalo radostí malou piruetu. „Pera? Tak já tu mám příbuzné! Z jakého ptáčka jste vypadla?“

„Ptáčka?“ nechápalo plnicí pero. „Lidé do mě dávají inkoust a já pak píšu, co potřebují.“

Pírko si z toho všeho muselo lehnout na stůl, bylo toho na něj moc. Vůbec ničemu nerozumělo a bylo z toho unavené. Inkoust, psát, co to je?

„Ty asi nevíš, co je psaní, viď?“ napadlo propisku neboli kuličkové pero. A hned se postavila na papír a napsala velké tiskací A. „Psaní je tohle, vidíš? Teď jsem napsala písmenko A.“

„Jejda, tak já to zkusím,“ vztyčilo se nadšeně kavčí pírko a pokusilo se po propisce opakovat její pohyby.

„Mno, jde ti to. Třeba tě lidé dřív taky používali na psaní,“ mínilo plnicí pero, které toho už hodně pamatovalo.

„Na psaní?“ podivilo se kavčí pírko. „Ale já jsem určené na létání!“

„Hele, já tady mám nachystanou náplň pro případ, že by ta, co mám uvnitř, už neměla inkoust. Zkus si ji vzít, třeba ti to taky bude psát,“ povzbuzovala propiska pírko.

A tak mu tužka s propiskou pomohly zastrčit náplň do jeho dutého brku.

A pírko se vztyčilo a hned se pustilo do psaní. Napsalo krásné A.

„Úžasné!“ jásaly propiska s tužkou a plnicí pero přizvukovalo.

„Tak já u vás zůstanu, jo?“ hopsalo pírko radostí po papíře a dělalo samé tečky.

„Jasně. Budeme se zdravit Tě péro!“ smála se všechna pisátka.

Ale když usnuly, velká encyklopedie, která ležela na stole a celou dobu mlčela, potichu zabrumlala: „Lidi dřív psávali husím brkem. Ale co, proč by nemohli psát kavčím?“