Zamyslel jsem se nad použitím a používáním slov. Možná jsem poslouchal moc politických projevů. Nechtěl jsem to hrotit tím, že bych psal úplně o ničem, takže se to pokusím ukázat na konkrétní situaci. To, co budete, možná, číst, se odehrálo během cca 3 vteřin.

Stalo se něco, co se stát nemělo. Nic závažného,ale ona se s tím nedokázala srovnat. Bylo to pro ni ... sama neuměla přesně definovat svoje pocity. Rozhořčení, pocit trapnosti, jakýsi pocit znechucení, který málem přecházel až ve fyzickou nevolnost. Diana se skoro hnusila sama sobě. Její nitro přetékalo těmi smíšenými pocity, probírala se jimi, pokoušela hodnotit, který převažuje, ale marně. Ta událost ji poznamenala víc, než cokoliv jiného. Proč? Proč zrovna ona, proč ne někdo jiný? Zamyslela se, jaké následky to bude mít ... opět ten pocit fyzické nevolnosti ... Přijde pozdě na důležitou schůzku. Možná by mohla ... ale ne, to nejde, to je naprosto nepřijatelné. Co teď? Co s tím? Cítila zoufalost, ano, to byl zrovna teď nejvíce převažující pocit. Ale nějak se s tím srovnat musí. Do čí se jí draly slzy. Proč já??? Dianě se na rty drala slova. Velice ošklivá slova, která, jak ji vždy učili, dáma neříká. Nakonec to vyústilo ve výkřik, jenž jí připadal pro tuhle situaci dost slabý, ale snad se jí  trochu uleví: "Ježíííši"

Abych vás zbytečně nenapínal. Diana šlápla do hovna.