(další text ze souboru)

Tety moje, babičky, tatínku, všichni myslitelní tatínkové, maminko moje! Všickni krásní toho světa – v němž se prý takzvaně žije –, pomyslete na mě, jak si žiju víc než vy, jsem skutečnější a fakt, že vnímáte a rozpoznáte realitu, si jen namlouváte (a ona sama, šálivá běhna, vás odmítá, nechá si zaplatit za praktiku jinými). Už mezi vámi pozemšťany jsem miloval iluzi vnímání – omezenou nedokonale-dokonalým zrakem: když pozoruji odlesk zmírajícího slunce na lešení v ulici nad řekou kdysi před jakýmsi létem; jako když stavíme lešení z předložek, stejně tak ve mně vyrostla konstrukce z vjemů –(,) jednotlivých třpytů, jak se mi vbodly do mysli, z vánku, jenž rozpohyboval plachtu, snad zelenou, snad modrou, záleží na úhlech vnímání, deformacích sítnice, barvě zakalení, vše podle toho, jakou branou vstupujeme;

zrovna teď, jak na tu pohádku obraznosti vzpomínám, se mi tají myslitelný dech, jsem u vytržení z toho mystického, nadsmyslového výjevu (neb se jedná o vnímání vnímání, o meta-percepci – touto metodou lze uzřít byť jen střípek zásvětí, to, co je za jevy, entitami, časem), jako by to bylo „teď“, jenomže „je“ bez výhrad vždy, tedy bylo-je-bude v jediném sledu; ve slepenci gramatických časů: vzpomínám, jak mezi vámi, příbuzní cizinci, jsem coby mladý-blbsky-uznáníchtivý autor zasílal text do redakce provinčního nakladatelství (s odstupem od existence se Vše zdá být provinční, bezvýznamné, nebo naopak bezmezně významné); celé dílo měl na starost bývalý novinář, dvakrát rozvedený plnovousý staromladec, co sdílel byt s kočkami po tchyních a manželkách zakopaných na zahradě, s několika hladovějícími pavouky, samotářskou rybenkou (každé ráno ji starostlivě krmil odstřižky z nehtů, hladil ji malíčkem po hlavince a laskal slovy „Ty moje malá Autobusko,“ a ona vždy vděčně nastartovala rotůrek a odcupitala do škvíry mezi dřezem a dlaždí), nadnárodem roztočů (do jehož politiky raději nezasahoval, neboť se bál válečných hlavic, jemných, leč početných, že by se vpich myriád jehlic vmžiku proměnil v probodnutí bucharem), se snětí; tak tenhle odborník na literaturu,

který čerpal znalost ze zapomenutých slabikářů a učebnic pro speciální-základní-středně pokročilé školy pro začínající zaměstnance fabrik, večerek, bordelů, noční hlídače, vyhazovače a baletky s mopy, arbitry peněžního vkusu a zlodějíčky vysokých formátů,

který se učil číst & psát na knížkách bobří stopou, jestřáb povídá pohádku, a bylo temno, psí hlavo,

který si osvojil moudrost poesie na fixaci „báseň = rýmovačka“ a že všechno ostatní je omyl veršotepcův a ten že má-psáti-psal vlastně prózu, a ta próza, jak jsem si ji uráčil mu v drzosti poslati, má-býti-je výpravná neboli vypravovatelná, aby přesně věděl, co si mysliti o ní má, aby mohl všem čičinám, pavoukům, rybence milé, banánové republice roztočů, sněti vyložit grandiózní příběh „o“ kocouru Bombičovi, kterak s bratrem Pumičem vystřílel saloon, spolu se nakalili tak, aby se B. zpil jak bludný Dán a P. se propil k jasné mysli & přísné mušce;

jenomže – Dvojtův text, chorobně-bezohledně beletrizovaný až vostuda, co si jej chudák pročetl, je smečka stylů a hlavně prý žánrů a gramatických časů, a proto bude nejlepší, když to zkusí jinde, že prý slovesně-časová kombinace „je-bude“ je znakem science-fiction a tu že on nevydává [a to smělé označení stojí za úvahu: Není snad tohle naše vypravování o vyprávěném svého druhu vědeckou fantastikou, když jako opakovačka mistra šetrhenda reflektuje sebe sama? Nebo spíše fantastickou vědou, která se snaží popsat nepopsatelné, to, co je za člověkem, až se odcizuje tzv. lidství, je tudíž vpravdě anti-sociálním blábolením?]; a krom toho se mu zdá,

že ten příběh, pokud tam vůbec nějaký přebývá, není čitelný nebo sourodý nebo srozumitelně podaný a to že prý není literatura, jen ekvilibristika čili exhibice a že se nemám zlobit, ale že to odrazuje publikum, protože ctěná obec čtenářská tuze nemá ráda Narcisky, introspekci a hermetismus, ale řekl to jinak, asi tak, jak by to svého času říkával Jirous Aloisius, bludnokoráb čítanek a slabikářů a staromladeckých knihovniček a plesnivějících sklepů a kontejnerů, kam se potkanstvo slejzá na autorská čtení, aby se nepozapomnělo na krásu slovní zásoby, kombinatoriku poloh „knižnost-spisovnost-hovorovost“;

že prý Dvojtovy texty nejsou komunikátem, a proto nejsou kumštem [ale řekl to jinak: jako strejc vod výčepu, unaveně šťastný plátce daní za kyslík, za životní prostor, za právo záviset na drogách (a nazývat je coby jeden z mnoha spravedlivých, jako rybenku Autobusek, „pivíčko“ nebo „cigárko“ nebo „bůček“), aby nemusel přemýšlet, kde vzít na chléb, máslo, polštář pod hlavou, čubku], nic nesdělují, jen nahozují penetraci a jdou vod fušky fuč, asi na pivíčko, panáčka a to že je řemeslnická lenost a to si mám jako synek malíře pokojů uvědomit a hluboce se zastydět za tu nezodpovědnost, jelikož: umělecká tvorba, to je odpovědnost ke čtenářům, závazek, povinnost ke srozumitelnosti obecné a především služba Lidu; a takto mi promlouval do duše a pomalu, a proto jistě mě utvrzoval v přesvědčení, že hnát se za sebeprosazením je ambice slouhů, lokajců, zodpovědných štukatérů, nahazovačů, zedníků, člobrdů na lešení, kde se plachta vlní modrou zelenou a třpytí do očí večerním slunkem, až sítnice přecházejí, o nichž se říkává, že mají zlaté dlaně, prsty, nehty a-kde-co-dalšího, přitom vidíš jen saze, nátěr a éter ředidla, jak se usazuje za chřípím nebo vlní vzduch, stoupaje ke stratosférám; a rozhodl jsem se, že mé tzv. dílo v obrazech zůstane raději skryté zrakům a čichům zákazníků, prý našich pánů, jak dí tradice etikety.

Přiznávám: sám jsem pomohl svému textu k hermetickému uzavření stránek, odstavců, vět, interpunkčních znamének; sémantiky – syžetu – průhry žánrů, a byl k tomu paradoxně-logicky dohnán vnějšími okolnostmi, světem, který si chce ochočit, zotročit tvůrčí akt, vykořenit z něj vše svobodné, učinit jej službou. Proto celé toto vyprávění o ne-vyprávěném podávám raději coby nebožtík, který je od služeb definitivně osvobozen; přepsáno spiritistickou společností do řeči vázané, abych se nepronevěřil představitelné Fikci samotné, protože ta jediná vládne, k té jediné lze přistoupit jako slouha, bez ní je autor nuzácká Nicka, s pokorou jen před Ní, ve vztahu ke všemu ostatnímu je „pokora“ oplzlost, hýravá blasfemie tvorby: Odpovědnost je myslitelná pouze introspektivně, sám k sobě a k tomu, z čeho fikcionalita, imaginace, cokoliv tvárně možné vyrůstá; svatořečená zodpovědnost k vnějšímu, k publiku nebo jiné modelové vnějškosti, je falešná modla, pouhý instrument k dosažení balastných, nanejvýš jen přibližných hodnot. Taková „přibližnost“ je však často smrtelníky vykládána jako výchozí bod: skrze světské pocty se usuzuje o suverenitě, nadčasovosti, přitom se lže – coby schéma, program čili mechanicistně, aby hladce běžel motor „ambice-uspokojení_čtením-uspokojení_ambicí“ –, aby se derivace vydávala za originalitu, neb beztak drtivá veškerost zákazníků nerozpozná odvozeniny od původností, natož aby detekovala Veliká Epigonství Dějin, nedonošeniny autorů, kteří si jen nakradou mytizované „tady-a-teď“ a dál leda prd do knihovny.

Fuj ale! Dost těch malicherností! Musím přestat láteřit, takhle si může leckdo ze čtenářských matadorů myslet, že jsem zapšklý nebožtík – přitom si jen provádím psycho-texto-analýzu, ulevuji si takřka metafyzicky! Tak tedy, eh... Kde jsem to zase skončil, než jsem se tak blaze přerušil... Aha, tady.

… Než jsem vypustil dvojtovského ducha a „zhmotnil“ se v baru Postmortalie, zrovinka se dral k moci krvelačný Lid: nejprve dštil chřtánem chytrých i hloupých a chytře hloupých síru & radioaktivitu na tzv. elity, posléze vyřešil elitní otázku genocidní, „odsunovou“ odpovědí, a prohlásil sám sebe za vrchnost novou, avšak tupohlavě štvavou, sebežírnou;

rošáda, puč(mipáteř)?

Těžko myslet, ale tyto zprůzračňující tendence jsem vystopoval i ve vodách literárních či písmáckých – Lid a jeho požadavky má vládnout autorské intenci i strategii, už díky chapadlici Trhu, která k sobě stahuje souladně smýšlející tvůrce (tj. ty, kteří submisivně nesouloží s představivostí či pravdou niternou, alébrž s možnými limity imaginace & kognice vnějších vnímatelů – jak jsou pacienti potají překřtěni na „klienty“, tak ze čtenářstva se vlivem tržního mechanicismu stává „klientela“ rozmazlenců, kteří se domáhají vlastní práv i skrze ústa dobou posedlé, odborně nevědomé veřejnosti...).

Možná jsem udělal dobře, že jsem zetlel nebo byl rozprášen, namlet do mouky, zpečen, stráven, vydáven a vykálen, to už si nepamatuji, to si musíte vzpomenout vy, přeživší všech těch mordů a vystěhování za hranice, za mříže kárných táborů,

kde se nesmí mluvit, jen mlčet nebo mečet nebo bečet, jinak s jazykem na světlo boží a zasyrova pospolykat, dokud nezmizí poslední chuťový pohárek, poslední snítka oběda;

kde se nesmí spát, jinak elektroobuškem bim_bam přes palici a jehlu lomcováku do žil, aby se šlo ke Stroji v somnambulním zástupu mečivě-bečivých klientů Státu.

Pořád lepší být posmrtný než zažívat martyrium přestaveb vnějších (povinných přeoperací od pohlavního k bezpohlavnímu, aby se gender nadále neproblematizoval, odšuměl ve zkumavkách do muzejních nocí s titulem „Hormonální muka minulosti“ a mohlo se s křivohubými úsměvy říkat áha, koukej na ten rozštěp, zvířata předpotopní, já to řikal, vidiš to, jak si ti pralidi žili? jako králici, křečíci a pyskomilové) a vnitřních (kupme si mozko-myčku na klíč k vybudování harmonické nukleární rodiny, model „člověk-člověk-člověk*člověk...“, protože mezi lidmi jsem občanem, mezi občany stanu se klientem, mezi klienty stanu se hmotou, ve hmotě stanu se dýmem, proto zde nakupuji!), na to jsem, byl a budu stará páka, padavka, bělec i zba, rozumčelo a pučmitext, tak nekecej a čti, podívej se, jak zevnitř vypadáš: rozežraně bíle, odumřeně, splihle, prázdná, vymytá slupka, tak žer, nažer se, přečistý čítanečku, autobusku můj, přežer se k popraskání, buď pln odřezků, plň se sám sebou! [pardon, tady se coby zásvětní faux pas vmísila štukatérem poněkud ozvláštnělá vnitřní replika provinčního nakladatele, ctitele žil-byl-vernů, sašů dimasů a onorárů balzamovačů... omlouvám se za kontaminaci a zmatení dojmů, snad si to nikdo nevezme k duši]

Možná.

Nic(není)méně(než_více) fakt, že velerád vzpomínám na kouzlo smrtelného čití, nepopřu, i kdybych se nakrájel do polívky a vysrkal. Proč že občas vyprávím? Vyznávám se z lásky, ne, z láskozášti k žití; nejen že podávám svědectví z vnímaného, ale především se vpíjím do Zázraku percepce, tonu ve fascinaci z něj: jak jsem býval v transu z mluvy tety B., jak se tón jejích hlasů (číslo množné užívám nikoliv pro pouhé dekorování, manýru, jak by chtěl poznamenat kritický čtenář: protože jako X-Yhlavá, remcavě-kverulantská hydra přeskakuje k babičkovskému modu laskavě-vzpomínajícímu, až k lítostivě-žalostnému úpění těch, kdo vysedávají u okna do zahrady, těší se ze zpěvu a her a pitvoření ptáků ve větvích, přitom ale pomýšlí na odchod z tohoto pokoje, z tohoto města, z této země, z téhle všivé, bezesné existence; slavný, důstojný „odchod“, ačkoliv jsou upoutáni ne na invalidní vozík, ale na věčnou kancelářskou židli coby ozvěnu profesionálního mátožení, neb tehdy jsme prý byli mladí a plní sil, chodili na flámy a plazili se z nich, lítali za láskami jak můry k žárovkám – a kolečka židle jsou pod metráky živé váhy každou vteřinu, její setinu, tisícinu zkoušena hmotou, zarývána do podlahy, odírána až na plastovou dřeň, až k ocelové konstrukci, že zbyde jen: prázdný pokoj, zpěv, kradmé ranní světlo)

tu a tam regresivně vzdálí a slyším ji v té náhlé, zlomkové laškovnosti, jako by přede mnou seděla coby dvacetiletá bouřlivačka plná elánu, rtuti i žluči, pružná v oudech, nestálá v mysli. Ne, do mládí se nevracela tím, že mi líčila pří-ne-hody vesnického života, ale tím, jak o nich vyprávěla – s jakým dívčím zápalem, vášní, emočním zpřítomněním dávných zklamání a vznětů. Ach, jak vzletně řečeno, až jihnu, z té rétoriky klasiků se mi ztajňuje dech, mám-li v posmrtnosti nějaký! „Dvojto, ty si to asi nepamatuješ,“ klade mi na srdce a já tupě, myšlenkami kdesi v zásvětním zadumání hledím na ubrus, ubrousky a útržky papírů, seznamy co koupit a krčím rameny, zatímco poslouchám, jak téma proplave k rématu: „jak jsme s maminkou přinesly od rybníka tu postřelenou kachnu...“ a matně si vzpomenu, že spíše hekavě přivlekly tu peřenou nebožačku, na svist ostří sekery, na pump-o-vá-ní poslední krve ptačího rodu, na zobák v pilinách, prachu a v prolitím zmámených mušincích. „Asi ne,“ vzdychnu si vzdáleně a jakoby letmo. „Tys tam na chalupě nebyl. To táta se na to nemoh’ dívat, šel si v tom vedru lehnout. Bylo to na nás, na ženských,“ a vtom jsem si vzpomněl na jinou verzi příběhu, kterak mi ji vnukl bůžek svatý nebo fortelnější pamětník (a takové psaní jest vzpomínkou na vzpomínky ve vzpomínkách, a v tom se už nevyzná ani kdejaký vědecký fantasta!), jak totiž matka a teta B. nedokázaly skončit utrpení kachní a musely si zavolat souseda, chlapíka vysokého jak topol, co trčíval z kabiny traktoru jako nepatřičný náklad, když nacamrán vjížděl do polí pěti i devíti, aby zoral-vyoral-zaoral dary země a vzduchu a vody, a ohně nikterak, protože ten má toliko na rtech dík kořale a v duši, protože ubití nudou & časem & nudou z toho, jak se čas vleče taktéž nacamrán, jako připochcaný duch místa a centralizované, nevědomky kolektivizovaně odcizované doby, protože Stát je Firma firem a nutno ji řídit postaru, cukrem & bičem, ale tyhle myšlenky se mu hlavou nehonívaly, řekl by to zajisté jinak, protože chlapík-topol byl, jak říkával cizousedlík, jenž bydlel v maringotce po vzoru kočovných pohádkářů, „flasche“, tedy prázdná nádoba, do níž se sice leccos dá nalít, ale brzy se zas vyprázdní.

atd.