Plody tvé země
nebudou tam, kde zrodily se, nikdy už víc velebeny
už nikdy muž se prostě a bez vytáček nedokáže dotknout
mírné ženy
na plotně neklokotá dobrota v tom tichu
tvé kočky nezavrní, s mou rukou zavrtanou do kožichu
protože planeta je rozbitá

a doba, vždy v cyklech stejně příkrá, svažitá i trnitá
se dostala v svém napínání až sem na konec
není to vlastně moje ale ani tvoje věc, jenom se koukáme
jak hoří
naděje i touhy v chvějivé společnosti velkých citů
skřípnuté pod střechami neosobních, na úvěr pořízených, malých bytů

a já
tvořím

slaboučké bubliny s duhovým povrchem letící k nebi
s otisky krásných a hřejivých míst, kde jsem nikdy nebyl
tvé kočky vrní a já jim bořím prsty něžně do kožichu
ty usmíváš se, na plotně bublá dobrota v tom něžném tichu
já vím, že plody tvého žití zrajou ve mně a mé plody v tobě

podoba doby je skrytá v lidech žijících v té době