Cestou vlakem si občas vzpomenu na scénku Miloslava Šimka s Jiřím Krampolem, kde Krampol hraje Japonce, který se oženil do Československa a obdivuje české železnice. Říká například zhruba toho: „České dráhy učí cestující přemýšlet: Kde přespím, když vlak nepojede? Nepřijdu v tunelu do jiného stavu?“ Od dob této scénky se toho až tak moc nezměnilo. Důkazem je jedna moje cesta...

Vyrazil jsem totiž po delší době za kamarádem, který bydlí u Plzně. Už to mám vymakané: rychlíkem z Prahy do Plzně a potom lokálkou do Blovic. Domluvili jsme se, že přijedu v 10.37 (přijeď brzo, půjdem na výlet). Proto jsem byl už kolem osmé na hlavním nádraží a brzy nato nastoupil do vlaku. Měl odjet v 8.12, ale neodjížděl. Vyjeli jsme až v 8.20. Když přišla průvodčí, ptal jsem se, jestli stihnu vlak do Blovic v 10.08. Optimisticky mě ubezpečila, že ano.

Přijeli jsme do Zdic za Berounem a zůstali stát. Když už jsem měl dojem, že stojíme nějak dlouho, objevila se průvodčí a vykřikovala: „Pokazila se mašina! Pokazila se mašina!“ Opět optimisticky nám sdělila, že se to „pan strojvedoucí pokusí opravit“.   Zavolal jsem kamarádcovi. „No jo, chudáku, tak zavolej, až pojedeš z Plzně,“ vzdychl. Pan strojvedoucí to nakonec zřejmě neopravil, takže se asi po půlhodině objevila průvodčí znovu se sdělením, že máme vystoupit a počkat na další vlak, který z Prahy vyjížděl v 9.12, tedy hodinu po tom našem.  Stepuji tedy na nástupišti a čekám. Hurá, je 10.12 a vlak vjíždí na nádraží. Co na tom, že tu měl být už před desátou, že.

Nacpal jsem se do vlaku a po delší době jsme se konečně rozjeli. Vlak s názvem Franz Kafka se ploužil čtyřicítkou, jako by chtěl imitovat brouka z Kafkovy Proměny.  Aspoň jedeme, utěšoval jsem se.  Vyslechl jsem hlášení, že „příští stanice Hořovice“, „příští stanice Rokycany“ a pak se ozvalo hlášení, které mě naprosto dorazilo: „Vážení cestující, náš vlak je asi o patnáct minut opožděn z důvodu zvýšené frekvence cestujících“. Až do Plzně jsem nebyl schopen ani slova ani čehokoli.

Smířený s tím, že lokálka do Blovic v 11.08 mi určitě ujede, jsem proběhl posléze plzeňským nádražím, vyhledal čtvrté nástupiště a pátou kolej a ke svému milému překvapení jsem tam vlak do Nepomuku ještě našel. „Jedete do Blovic?“ ujistil jsem se u průvodčí.  Píšu smsku: „Už jedu.“

A nakonec se stal zázrak. Je 11.37 a vlak zastavuje v Blovicích. O hodinu později, než jsem měl v plánu. Na nádraží stojí kamarád a tváří se pobaveně. „Už jsem myslel, že tě České dráhy svezou oklikou přes Budějovice.“