Daniel si užmoulal v prstech cigaretu, protože balicí strojek mu mezitím někam zapadl, a začal vyprávět

V té době se ještě hodně jezdilo stopem. A řidiči brali. Nejen krásné mladé studentky cestující z kolejí k mamince na králíka ,ale I divné chlápky, jako jsem byl tenkrát já, když jsem zdrhnul podruhé podruhé z domu a od manželky v těch stejných teplákách. Poprvé jsem si dokázal opatřit aspoň pár drobných sebou, ale tentokrát jsem neměl doopravdy ani na autobus, jen dvě tři ubalené které jsem měl náhodou v kapse, tak jsem se posadil na krajnici, zapálil si a semtam zamával když náhodou něco projelo -jen tak, aby se neřeklo.Ve skutečnosti jsem ani nikam nechtěl -bylo mi tam dobře, protože zářijové slunce hřálo tak akorát příjemně do zad a ani jsem nevěděl, kam vlastně chci.Za chvíli ale přibrzdila bílá dodávka s nějakým nápisem - už tenkrát jsem mizerně viděl na dálku. Když už mi zastavil a ještě kousek couvnul, tak jsem teda nastoupil. Za volantem seděl takový očekávatelný chlápek, jak už tak v dodávce bývají, fajn bylo, že se mě ani neptal kam chci jet, protože jsem to stejně nevěděl. Vedli jsme jenom takové ty řeči o ničem a o všem, o počasi,o mizerných silnicích a tak podobně. Nadával na navigaci,která pořád ztrácela signál a snažila se ho navigovat do horoucích pekel. Říkal taky že jje pomalu poledne a že asi za dva kilometry odbočí a dá si něco k jídlu. Já jsem nic neříkal, jen jsem si tak přemítal že asi počkám v autě jestli mě nechá, nebo budu mávat dál -podle situace. Nepřipadlo mi zrovna, že by se hrnul za mě zatáhnout oběd.

Vjeli jsme na takovou lesní asfaltku a najednou se stala ta věc. Pootevřeným okýnkem jsem ucítil závan borovic a takového toho podhoubí, jak bývá cítit v lese když rostou. Nevím proč, bylo to, jako kdyby mě někdo praštil po hlavě aby mi něco připomněl. A nejenom to, když jsem se podíval na oblohu viděl jsem, že je přesně taková, jako když jsem byl tak pětiletý fakan -taková šedomodrá, bezpečná, nebo jak bych to řekl. V té době ještě nejspíš nebyla ta ozonová díra nebo co. V každým případě jsem se díval na tu oblohu dejchal ty borovice a to vlhké jehličí a vzadu v mozku se mi dělalo moc fajn.

“To je nika”. zafuněl závozník. “Moc lidí o tom neví a je to dobře. Na týhle trase je jich několik, ale tady se myslím nejlíp vaří.”

Zastavil u něčeho jako lesní restaurace – byl to takový jako dřevěný srub s prosklenou verandou, podobnou v jaké mi jako klukovi kupovali na výletě žlutou točenou limonádu, která byla troch cítit pivními trubkami. Vylezli jsme z auta. Najednou jsem měl pocit, že všechno je tak nějak víc skutečné než předtím, tráva voní tak jak má, lidi vypadají, tak jak by měli vypadat, a větvičky křupou pod nohama tím správným způsobem. Všechno do sebe nějak zapadalo, ačkoliv jsem si balil tenkrát jještě jen obyčejný tabák ,a pak jsem si uvědomil, že tak nějak vypadal svět tak před čtyřiceti nebo padesáti lety, když jsem byl malý kluk, cítil jsem se na správném místě a správném čase, to si ale uvědomuju až zpětně,, tenkrát jsem o žádném čase nepřemýšlel.

Napadlo mě, že tenkrát bylo všechno skutečné a dnes je to už jenom taková napodobenina. Svět je čím dál míň skutečný. Vzpomeňte si na ten pocit, když padal sníh, třeba. Teď už to jednoho tak nebere a není to tím, že se na něj nedíváte těmadle dětskýma očima. Je to tím sněhem samotným . A tím světem, který nějak ztrácí š´távu.

Ale teď bylo zničehonic všechno jako před těmi padesáti lety, jako když přimícháte do černobílé fotky barvy.

Vevnitř v hospodě voněla polívka a cigaretový kouř, v rohu stál džúbox s malými gramodeskami na dvoukoruny. jak to má být,Dali jsme si autentický smažák a tu žlutou točenou a řidič posléze vytáhl z peněženky dvacetikorunu, se kterou mě maminka posílala jako kluka pro chleba a mlíko.

“Směnáren moc není” podotkl, “ale včera jsem na jednu na štrece narazil, tak jsem si vyměnil do zásoby. Vyplatí se to”.

Když jsme vyjížděli z lesa, svět kolem zase blednul, až bylo všechno zase jako předtím.

Zkoušel jsem potom sám najít nějakou niku, ale moc se mi nedařilo. Jednou jsem zahlídl na kopci takovou chatku, před kterou seděli dva lidi, pouštěli si tranzistorové rádio a pili kávu z takových těch plastových barevných šálků. Trochu to na mě dejchlo, ale bylo horko, a nechtělo se mi škrábat se do toho kopce. Nebo jednou začátkem září jsem šel parkem k nádraží, zavanulo trochu takové to babí léto a mě přišlo, že jsem se ocitl o padesát let nazpátek.Šel jsem po té cestě a užíval si to, ale jak se tam na konci parku ta cesta rozdvojuje, tak to najednou přešlo . Pak jsem tam šel ještě mockrát, ale už to nebylo ono. Nevím jestli jsem prošel nějakou přechodnou nikou, nebo to bylo tím, že jsem tenkrát už začal kouřit ten nezralý zelený tabák.  

Jednou mi taky jeden chlápek v hospodě vyprávěl, že existují takové partičky, které mají podobné hledačky jako jsou třeba na hledání kovů jenomže s nimi hledají právě ty niky. Moc o sobě nedávají vědět, protože to není tak úplně legální.

Ale docela rád bych nějakou niku ještě někdy objevil. Už by mě z ní nikdo nedostal.

Tahle doba se mi totiž nijak zvlášť nezamlouvá.