Dílo #71081
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.07.2017 01:31
Počet návštěv:384
Počet názorů:3
Hodnocení:2 2 1

Prolog

Nekropotence: pokračuje

Zlomodř

 

Někdy mluvíme o mýtu Věčného návratu nebo taky o cykličnosti dějů. Poznal jsem, zaživa i zamrtva, že to není mýtus, ale nutnost, nevyhnutelnost, prachbídná podstata přírodních jevů či zákonů a analogicky našeho snažení, protože jsme avatáry Přírody samé: co jsem na „počátku“ jako had nakousnul, musím na „konci“ řádně a hladce vyloučit – věčně se navracím od abstrakcí abstrakce k rodinným okolnostem, souvislostem, které mi snad více osvětlí mou již skončenou, ba transformovanou existenci; třeba se vyjeví smysl nebo jeho záblesk skrze vzpomínku.

[Možná – Třeba.

Pokus – Omyl: možná proto je takové vyprávění experimentem, cestou-cílem, nikoliv cestou k cíli, tedy prostředkem k uspokojení. Třeba to je kořen veškerého nedorozumění: ten-ta-to očekává cestu odněkud_někam, ale čte nebo slyší nebo vidí cestování, které nikam nesměřuje, protože „došlo“ a „vmířilo“ už tím, že se započalo; tomu se také říká „zklamané očekávání“, a sám dobře vím, coby věčný empirik v životě a anti či meta-empirik v tvorbě-a-smrti, jak zklamání či odmítnutí bolí. V tomto ohledu je vše napsané a přečtené buďto formou masochismu, deviace, anebo příjemného pohlazení, neb čtenář dostane to, co sám očekával a chtěl, co definitivně rozluštil a uzavřel jako případ.]

Povězme tedy spíše „odchylný“ nežli úchylný střípek o Babičce H., abychom vzdychajíc zavzpomínali, usušili slzu a pokračovali: v dobách šeříků a jásání a garmošek a znásilnění a silonek a euforických-básníků-co-si-vyrdousili-duše-a-povznesli-se-nad-to-rýmem se nedívala na modré oči jejích nynějších či budoucích či hypotetických milenců, nýbrž na šmolkově modré paty Odsunutých: jako zvídavou_malou uličnici ji zajímali ti spáči v jámě, kterou ve spěchu před kostelem v půdách hřbitova, kam dosud chodí mlčet naslouchávači, vyhloubili Národovci, ti, jimž kanula slina či krůpěj potu poctivé pracovitosti, třásly se jim krumpáče & lopaty nedočkavostí, až přikryjí poslední patu, ucpou výkřik, zadusí hlínou oko, zabydlí se v pokojích pro stammgasty a žádný geisty nepřivolávej, milá zlatá, todle stejně bejvalo naše, než nám to ti židozednáři ti klerotempláři ti svatováclavíci ti kosmopoliti ty stinky tito vlastivrazi podloudně rozkradli pod rukama; a tak se babiččini myslitelní milci stávali součástí rodné hroudy, kypřili ji masem & mokem, přestali modrat a počali zelenat, trouchnivět, šednout, trvale & hromadně odsunutí mezi kořeny a chodbičky, dálnice živin, dokud nezůstanou jen vlasy.

Tak spočinuli Modropatí v mlčenlivém společenství s Egeřany rodu bohémského – dole nedutání a provázky ke ztichlým zvonkům nahoře, a tam násoskové s naslouchátky, aby předčasně, omylně pohřbené lépe uslyšeli, jak cinkilinkají ožíváčky, a chopili se krumpáčů & lopat a zjistili, že vinou vína, slivovic, vodek a rumů a samohonek do druhých, třetích, čtvrtých nohou kopají u špatného hrobu, a tak raději povolají bagristy od ranních štamprliček a suchých zásunů, aby se půdy a kameny pohnuly, mrtví se vyvalili jak hadi ještěrky štíři na den svatého Židotempláře & Klerofašisty & Kryptoilumináta a na svět vyšli živí.

Ba ne, babička H. se s nimi rozloučila – s těly v jámě & poházenými ve spěchu, a už to nejsou lidé, jen hnojivé tyčinky, jako mandaríni a samurajové ve hře o mikádo pokácení přes sebe... co oko nebolí, to je zakopáno i se psem, jenž se hafa_na_na omylem přiloudil za salámkem a šťavnatou čubinou; takže se vlastně nerozloučila, jen se coby děvčátko odvrátilo a pomyslelo snad na cukrovou vatu, snad na pohlazení, snad na měnovou reformu.

A je to živé jako tenkrát: sedím s ní v pokoji a cítím, jak se noří ve vzpomínky; téměř slyším, jak halekají kopáči, lopaty zvoní o hlínu, zatíná se krumpáč a hne s ní, Kobův Oud Proměn plundruje hroby, až se panely domů otřásají, odněkud vyběhne ještěrka štír, připlazí had, vzlétne sojka a někoho tajně udá. Vzpomenu si, jak „kopat hroby byl můj ideál“, a proto jsem se v kryptě pod kostelem o pár generací později ponořil do temnoty a exhumoval ve jménu vědy mrtvé po morech, bizarních úbytcích kosterní hmoty, rakovinách, ukopnutích koněm, plíživou-pohlavní-pohromou, co rozežere osobnosti zevnitř, až to páchne zapomínáním na ty, které jsme kdy milovali nebo milovat chtěli, leč vyvanula vášeň, asi jako když shrabeš a spálíš podzimní listí, babičko H., a vrátíš se domů k čaji a bábovce a křížovkám. Bál jsem se vzít do ruky čísi pánev, prohlédnout si očnice a co zeje za tím, prostrčit prstem hrudník až k obraThlí, vykývat zub, ale když jsem to rozechvělý zkusil, v rukou se mi ostatky proměnily ve veteš, něčím bez pojiv k lidskému, a to prosím přes vědomí smrtelnosti: jako kdybych se bránil skonu tím, že zpřetrhám všechny vazby „teď“ k „bývalo“, že se kosti stanou pouhou hračkou, třeba hůlkami mikáda, jak jsme hrávali s prarodiči H., smáli se a říkali „Ty seš nešika!“ nebo „Tohle mi nejde!“ nebo „Teď to spadne!“ a mávali modrou, červenou, žlutou jako vlaječkami a mysleli na oběd.

Sedíme, ona zmámená živými vzpomínkami na zapomenuté mrtvé, já přemítající o tom, že jsem dlouho neprovozoval dobrodiní standardních tanců, totiž tiché umění dialogu; že o tom či onom zážitku slyším už poněkolikáté, tak tiše kývám, ale ne se zubem měšťana morového století, ale hlavou nebožtíka atomového věku – na krku El Grecova vnitřního figuranta, co disproporčně drží mou těžkou, velkou, ba dinosauří hlavu tak, aby obratlem o obratel nepřestřihl míchu, což, vzpomínaje na dětské hry na středověkých dvorcích E., by byla míchy míchy spálená kaše. „Babičko H., jak asi vypadá tvé vědomí, když vím, co máš za sebou? Chtěl bych poznat všechno myslitelné, téci v poznání vše-možného, být fascinován spirálou pravděpodobnosti – neb je ‚pravdivé‘ cokoliv, co je možné myslet, vytvořit demiurgicky z ničeho, nebo přetvářet z ‚daného‘ –, utonout v ní, být jí,“ ptám se sám sebe, jak to umím, přitom se očima měním v šílenečka okamžení, a do toho mi zazní babiččino „Dvojto, podívej se, je tam mlha, kopce nejsou vidět.“

Opravdu: nebe nad Egerem se kaboní, možná přiletí bájní býci a blesky z fuň_fuň_nozder ohluší ulice, nasálně vytroubí apoteózu jaderných hlavic, až světla na semaforech zamrznou na zelené, aby se jelo jak v šílení, nehledělo na přechody. Taková je předtucha a babičce ji neprozradím, protože ji mám rád a nerad kalím vody, když jsem pospolitý.

„No jo, Germanie zmizela, vidim jen paneláky. A hele, začíná pršet,“ vracím se na zem, abych nebyl za mlčedníka.

„Takhle nemůžeš jít domů... nastydneš!“ starostlivě na mě pohlédne, zkoumá, jak jsem oblečen.

„Dyť já se nerozpustim! Domů to mám čtvrt hoďky! Pudu rychle, neboj,“ uklidňuji ji očima & slovem, koutkem zahlédnu klikatici blesku. Na zlomek vteřiny oslepnu, sítnice vybílená.

Zůstal jsem. Zahráli jsme si domino nebo mikádo nebo člověče nezlob se když... nebo prší nebo si prohlíželi fotoalba (a já u toho tajně usnul, nechaje oči udivené: ó, no toto! fakt?). Ztratil jsem se v pomyšlení na masové hroby, jak jsou paty úsměvy modř sojky odsunutí modřeníni zasypáváni a svěcená půda znásilněná, vybagrovaná až k jádru čubky, představoval si strukturu babiččina ne*vědomí, soubor vzpomenutých, do sebe zasouvaných episod, jak co přišlo a odešlo. Možná právě proto jsem nikdy nebyl doopravdy šťastný: všichni volali po životě, svobodě, míru, lásce, uzenáčích v akci, společných posezeních, droze, zatímco já byl posedlý zánikem, zhoubně plíživou snětí času, ať už vědomě či endogenně – smuten zvnitřku, zvnějšku vesel.

 

Epilog

A pokračuje to dál.

Názory čtenářů
06.07.2017 13:33
muclicka
.-)
06.07.2017 15:37
Wopi
super
06.07.2017 16:20
Killgore Trout
Díky za čtení!

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)