Dílo #71076
Autor:Pepík z Hudlic
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Pohádka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:03.07.2017 13:52
Počet návštěv:540
Počet názorů:7
Hodnocení:6 3 5
Patří do archívu:<Soukromý> Wopi: zachyceno v pavučinách

Prolog

Čemu všemu říkáme klobouk nebo klobouček?

Čarodějův klobouk

Čaroděj Vendelín seděl ve své komůrce v křesle potaženém pavučinami a už poněkolikáté četl pozvánku na čarodějnický sraz:

„Velevážení čarodějníci a čarodějové,

zvu vás všechny na náš pravidelný sraz na Větrné hoře poslední den tohoto měsíce o půlnoci. Tentokrát mám na vás prosbu: přijďte v klobouku.

S pozdravem „Kouzlem proti zlu“

Váš vrchní čaroděj Pitrýs“

Vendelín těžce vzdychl. To se vrchnímu čaroději lehce řekne: přijďte v klobouku. Ale kde ho mám vzít? Kdybych si ho aspoň uměl vyčarovat, ale jsem teprve čaroděj prvního stupně a jediné, co umím, je věci zvětšovat. Kdepak najdu nějaký malý klobouček, který bych si zvětšil? A Vendelín opět vzdychl.

Vtom dostal nápad. Půjde se poradit za čarodějnicí Sašenou. A hned běžel do jejího domku.

„Klobouček?“ spráskla Sašena údivem ruce. „Ale já žádný nemám!“ Když ale uviděla Vendelínům smutný pohled, honem dodala: „Víš, já dávám takové látkové kloboučky na sklenice s kouzelnou zavařeninou. Nechtěl by sis jeden klobouček zvětšit?“

Vendelín se zaradoval. To je ono!

Sašena sundala z jedné sklenice víčko z kostkované látky, kterému říkala klobouček.

Vendelín hned pronesl kouzelnou formuli „Pohleď do mých očí. ať jsi o kus větší.“

A z kloboučku byl rázem klobouk. Vendelín si ho radostně nasadil na hlavu.

Sašena si ho přísně změřila a zakroutila hlavou: „To nepůjde. Vypadáš jako zavařovačka.“

„Cože?“ Vendelín se málem rozplakal.

„Musíš si najít nějaký jiný klobouček,“ řekla Sašena rázně.

Vendelín přemýšlel. Potom najednou vykřikl.“Už to mám!“ Rozloučil se s čarodějnicí Sašenou a utíkal do lesa.

Klopýtal přes suché větve a borůvčí, díval se pod každý smrček. A náhle zajásal. Hříbek!

„Zdravím tě, hříbečku,“ pozdravil ho. „Ty máš krásný klobouček!“

„Že jo?“ zavrtěl se hříbek pyšně.

„Nechtěl bys mi svůj klobouček půjčit?“

„Prosím?“ nechápal hříbek.

„Já bych ti klobouček zase vrátil,“vysvětloval Vendelín.

„Ale můj klobouček ti bude malý,“ nedal se hříbek.

„Neboj, zvětším si ho,“ pokračoval Vendelín.

„Zvětšíš? A kdo vlastně jsi?“

„Já jsem čaroděj, jdu na čarodějnický sraz a potřebuju klobouk.“

„A ty žádnej nemáš?“ podivil se hříbek.

„Nemám.“

„No jo, ale hříbek bez klobouku, to přece nejde!“

„Ale jde, jenom na jednu noc!“

„Já nevím, to budu celej nahej! Ale jak teda myslíš...“ souhlasil neochotně hříbek.

Vendelín sundal hříbkovi klobouk a opět pronesl svou zvětšovací formuli. Potom si ho nasadil na hlavu. „Jak mi sluší?“

Hříbek bez klobouku se dal do pláče. „No, sluší! Ale mně slušel daleko víc!“

„Neboj, zítra ti ho donesu,“ volal za ním Vendelín.

Hříbkův klobouk byl dost těžký a Vendelína tlačil. Bude to muset vydržet, říkal si, když kráčel na Větrnou horu. V těchto myšlenkách mu ale cesta rychle uběhla.

Na Větrné hoře už to vřelo. Blížila se půlnoc a spousta čarodějů už seděla kolem velikého ohně. Na hlavách měli klobouky nejrůznějších tvarů a barev. Každý se nejprve uklonil vrchnímu čarodějovi Pitrýsovi a smekl svůj klobouk.

Když Vendelín předstoupil před vrchního čaroděje, Pitrýs mu svým třípatrovým kloboukem vysekl poklonu.

„To je klobouk! Takový jsem ještě neviděl! Podívejte se, pánové, na Vendelínův klobouk!“

Všichni čarodějové všeho nechali a zírali na Vendelína.

„To je bomba!“ zařval čaroděj Čenda. „Takovej klobouk jsem ještě neviděl!“

„Klobouk dolů!“ zvolal čaroděj Kryšpín pochvalně.

„Vendelíne, já před tebou smekám!“ vykřikl čaroděj Melichar, sundal si svůj špičatý smaragdový klobouk a hluboce se Vendelínovi uklonil.

O půlnoci byl Vendelínův klobouk vyhodnocen jako nejlepší model. Vendelín stál na pařezu jako na stupínku a všichni čarodějové kolem něj křepčili. Byl radostí bez sebe. Bylo mu divné, že žádný z čarodějů nepřišel na to, že si půjčil klobouk od hříbka.

Když za ranního šera scházel z větrné hory, musel si těžký masitý klobouk sundat. Honem s ním utíkal za hříbkem. Ale kde je? Hříbek zmizel. Že by ho sežral slimák? lekl se Vendelín.

„Tady jsem!“ ozvalo se najednou zpod dubového lístku.

Vendelínovi se ulevilo. „Tobě bylo zima, viď? Neboj, nesu ti tvůj klobouk zpátky.“

„Ale vždyť je moc veliký,“zlobil se hříbek.

A tak se dal Vendelín do čarování: „Pohleď do mých očí a zase se zmenši.“ A klobouk byl tak akorát.

Hříbek si nasadil svůj hnědý klobouk a šťastně se usmál. „Měl ten můj klobouk aspoň úspěch?“

„A jaký!“ Čaroděj Vendelín se dal do vyprávění. Povídali si dlouho a když Vendelín odcházel, navrhl: „Budu si na tvou počest říkat Vendelín Hříbek.“

A hříbek na rozloučenou smekl.

 

 

 

Názory čtenářů
03.07.2017 15:11
muclicka
jé )) dočetla jsem usmálo se děkuju
03.07.2017 15:54
Pepík z Hudlic
Těší mě, že to vyvolalo úsměv. :-)
06.07.2017 15:32
Wopi
Milé jak obvykle!
06.07.2017 16:01
Pepík z Hudlic
Díky. :-)
08.07.2017 21:01
sokrates
Wopi napsal(a):
Milé jak obvykle!
09.07.2017 08:26
slunečnice
10.07.2017 23:44
josefk
milé neobvykle :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)