rok 2002

Noční návštěva

Byla deštivá noc. Provazy vody bičovaly střechu jak záda otrokářů, když v jednom okamžiku se do toho kraválu přimíchalo vrzání vrátek.

„Někdo tu je," hlesnu.

„Spi. Slyšíš trávu růst," zamlaská vedle mě dědek. Kdepak, ten je hluchej jak poleno. Někdo tu je a já se jdu podívat.

Vyhrabu se z pelechu, rožnu petrolejku a po skřípajících schodech slezu dolů.

Z holíny u dveří vytáhnu bambitku, šoupnu ji za záda a dírou po suku vykouknu ven.

Stojí tam lidská postava, deštěm splihlá jak slepice, a netrpělivě poskakuje na prahu.

Hodím bambitku zpátky do holíny a otevřu dvéře.

„Rád tě vidím, poustevnice!" Rozpřáhne ta lidská bytost ruce na přivítanou a zatřpytí se jí  v očích,  až musím přivřít víčka, aby mě to neoslnilo. Že tohle je zase nějakej člověk! A ne lecjaký člověk, ale Nadčlověk! Mumlám si pro sebe.

„Co potřebuješ?" Opáčím a zhasnu petrolejku, protože záře jeho člověčenství vydá za celou elektrárnu.

Vycení zuby do blýskavého úsměvu a počká, až moje oči přivyknou jeho rozvinuté, duševní nádheře, která prýští z hloubi jeho očí jak ohňostroj na VŘSR.

„Když budeš od té dobroty, můžeš mi dát něco k snědku, milá dámo," odvětí. Ukážu mu bradou aby šel dál a odšourám se k plotně.

Dneska je to samej zbloudilej Nadčlověk, jeden za druhým, hemlich to samý. Obyčejnýho hladovýho poutníka aby pohledal, hartusím si do hrnců, aby host neslyšel.

Nadčlověk si zatím sundá svrchník, pověsí ho na hřebík a posadí se ke stolu. „Tak čím pohostíš obyčejnýho hladovýho poutníka, poustevnice?"

Hodím mu pod nos kastrůlek se smaženicí. „Tady máš zbytek od večeře co dědek nasbíral. A nerozbryndej to všude, dneska jsem zametala."

Lehce pohasl, očichal to a bez remcání pustil se do jídla. Houby mu ze lžíce padaly na bradu, šťáva z hub skapávala na stůl a ze stolu na zem, kde se rozprskávala do louží dešťovky, kterou s sebou Nadčlověk přinesl z venku.

„Bryndáš!"

Nadčlověk mlaskavě přikýv a obšťastnil mě oslnivým úsměvem. „Ano, jsem prostě takový. Bryndám od útlého mládí. Můžeš mi to utřít."

„A copak jsi, obyčejný hladový poutníku, kromě bryndání, ještě přinesl starý bábě, hm?“ Hodím po něm očkem, utíraje mu bradu do hadru na podlahu.

Nadčlověk přestane žvýkat a pomalu polkne. Přeměří si mě očima, aby se ujistil, jestli je tady správně.

„Přece svou upřímnou, lidskou duši, o kterou se můžeš zajímat, ctít a milovat ji, zatímco jím! Je ti to snad málo?" rozhodí lžící až se smaženice rozletí do všech stran a jeden kus hřiba modráka připleskne se na můj nos. Setřu ho pomalu do rukávu.

Z Nadčlověků vždycky až srdce rozbolí. Jenže je to JEJICH nepoznaná bolest, která bodá pod mýma žebrama. Ne moje. A je to taky jejich vlastní meducína, kterou musí ochutnat.

„Tak až dojíš, nech mi tu svoji drahocennost na stole. Jdu spát a ty si pak jdi po svých, nebo si ustel v psí boudě, abys neřek, že tě nelidsky vyháním do tý sloty."

„To se mě ani nezeptáš, odkud přicházím a kam jdu?" zvolá Nadčlověk do tmy.

„Ne. A zapal si svíčku, ať si vidíš do rendlíčku," štrachám se po schodech nahoru za dědkem do kutlochu.