Dílo #71060
Autor:minehava
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:25.06.2017 20:36
Počet návštěv:477
Počet názorů:6
Hodnocení:5 5 4

Prolog

cca 1998

Zenová matka

 

Zenová matka

 

Tak slyšíš? Proč jsi skákala do toho bláta?!

Já do něj neskákala. To ta louže vystříkla sama.

Louže vystříkla sama od sebe…

No…

Svlíkni to a nevymejšlej si blbosti.

Náhodou jo, já to viděla. Jak do ní něco spadlo.

Co by do ní padalo, prosimtě…

To nevim.

Když jsi to viděla, tak bys to snad mohla vědět, ne?

Já to viděla, ale bylo to tak rychlý, že jsem to hned zapomněla.

To jsi celá ty.

Jak celá já?

Proto.

A proč proto?

Protože pořád myslíš na hlouposti a nekoukáš na cestu. A už toho nech, nebo ode mě jednu chytíš.

 

Mami, a proč JÁ jsem JÁ?

 

*** Plesk! ***

 

Proč jsem JÁ zrovna JÁ?

Cupitala nejistým krokem, který se nalamoval pod krovkami vycpanými slabikářem a písankou.

Máma má maso. Máma je doma.

Máma je začátek. Máma je paměť. Máma je zvyk.

Papírová srdce pečlivě vytrhávaná, vystříhávaná, vybarvovaná a lepená. Z lásky. Jak nás to učili.

Mamince.

Kostrbaté tvary bez velkých zkušeností. Nedělám kaňky a nosím bílý silonový punčocháče a ty modrý lakovky co jsou pořád ještě bez jediný záděry.

Obcházejí pečlivě každou louži na cestě ze školy. Hlavně to největší jezero, co nikdy úplně nevyschne.

Sleduju je. Modrý špičky dělají ve vzduchu čmouhy, když jdu dostatečně rychle. Tak nějak beze mě si kmitají, jak když klíčkem natáhnu plechovou slepici na stole. A na ruce… na ty jsem dočista zapomněla. Já je nestrčila do zásuvky ani nezmáčkla žádný startovací čudlík, aby sebou takhle švihaly.

 

Ne, na to jsem vážně nebyla připravená.

Nikdo se mě neptal.

Nebyl čas.

Tý krve, křiku, oblíkání, krmení, utěšování, peskování, vychovávání.

Nikdy nebyl čas se nad tím zamyslet.

Jestli chci chodit.

Nějak se jmenovat. A jaký by to jméno mělo vydávat zvuk.

Naši ho nevymysleli ani nenatiskli do kalendáře.

Byl tu a čekal celou věčnost až ho přivolá lidskej hlas.

 

Kde jsem pak zrovna byla ? Říkají, že na houbách, protože sami nevědí. A to znamená mlíčnej opar mezi stromy; nervy větví se na nebi uzlujou v síť, a dole kořeny se sytí masem pořád rodících se a zahnívajících hub. A moje kroky měkce bloudí tím lesem, tak hlubokým, že do něj nedolehne žádnej hlas a nedohlídne žádný oko, nedosáhne žádnej čas.

Už vyslovovali moje jméno, a já ho neslyšela.

Nepojmenovaná, nevytvarovaná, nevychovaná, neoblečená, nepřidělená.

Sen o snu.

 

Nohy mě nesou po cestě. Ani mě nenapadne nejít a už nikdy neudělat ani krok.

 

A proč zrovna NE!?

 

Přerazím pohyb v půli. Hroutím se do sebe, sbírám s sebou zem, trávu, stromy, střechy, mámu, maso, slabikář a zbytek zatím poznanýho světa.

Nějaká síla mi rve botu do louže a ta se rozpleskne, až se vlna bláta vsákne do mých punčocháčů.

 

Studí to a louže se zavírá. Země se cpe zpátky do svých podlitin, uhlazuje se pod trávu, stromy si usazují kořeny a dělají jakoby se vůbec nic nestalo.

Na červený střechy už zase není vidět.

Rozkoukávám se kolem místa svýho přistání. Až na jednu součástku je to OK: Ta zablácená noha už stojí způsobně vedle tý bílý, neposkvrněný...

 

Zbláznila ses? Kdo to bude prát?!

Zase mě ruší. Jako z okna k večeři. Jako vždycky, když na ni zapomenu. Když necejtím hlad a to co ona.

Žárlí.

Zakódovaná ve mně, miniaturní matrice. Dřímá, kdykoli schopna přivolat mě zpátky do jejích přizemností. A já se otrocky nechávám, protože ona je nejmocnější ze všech.

Máma má maso, sílu a někdy i pomeranče.

Máma je Země.

Ze mně.

A já z ní.

 

Tak slyšíš? Proč jsi dupla do toho bláta?!

To bude nevysvětlitelný. Zas budu muset hrát šestiletýho blbečka.

 

 

Názory čtenářů
25.06.2017 21:26
Danny
síla.
25.06.2017 22:30
josefk
parádní věcička!
ne ze mně, ale ze mě :)
26.06.2017 11:18
Andrew Maxwell
"nervy větví se na nebi uzlujou v síť, a dole kořeny se sytí masem pořád rodících se a zahnívajících hub. A moje kroky měkce bloudí tím lesem, tak hlubokým, že do něj nedolehne žádnej hlas a nedohlídne žádný oko, nedosáhne žádnej čas. "

"Přerazím pohyb v půli. Hroutím se do sebe, sbírám s sebou zem, trávu, stromy, střechy, mámu, maso, slabikář a zbytek zatím poznanýho světa. Nějaká síla mi rve botu do louže a ta se rozpleskne, až se vlna bláta vsákne do mých punčocháčů."

skvělý pasáže ve výborným díle
27.06.2017 15:55
Wopi
fajnové
28.06.2017 11:10
muclicka
:-)))
01.07.2017 17:46
play
jak často děti na nás hrají a jak často my na ně :D

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)