Došlo ticho, není na skladě, "nestůjte nám tady, nemá to smysl!", proletěl malinkatý ptáček, obraz od Rembrandta, "a další prosím!, tak další, PROSÍM!", skoro pohrdlivě se podívala na tu nedisciplinovanou osobu, a tak to šlo dál, den co den, stejné oblečení, stejná píseń způsobená prouděním vzduchu proděravěnými trubkami komplexu, nevím, možná její oči, pátravé, a přesto laskavé, mě dovedly až sem, rád chodím polozapomenutými, přestože používanými cestičkami proloženými ohnutými dráty, prasklými betonovými bloky velikosti krávy, "další prosím!", něco cvaklo, něco živého, a přesto to znělo kovově, přál jsem si, abych to nebyl já, ten, na koho mluví, když odvrací oči, ten, komu tady dneska končí cestičky, ten, komu cvaká v hlavě a v síních a komorách, myslím, na toho Rembrandta, chtěl bych křičet, ale oni mě umlčují pohledem, víte, zkouším být ticho, mlčet,nevzpírat se vašemu systému, ale ..... ticho došlo .. |