Honza byl velký chlap a stále se doma válel na peci. Jednou za ním proto přišla jeho máma:

„Honzo, myslím, že už jsi dost starý na to, abys šel do světa na zkušenou. Sbal si tedy svých pět švestek a jdi.“

A tak Honza šel do kuchyně, vzal si do ranečku pět švestek, zamával mámě a vyrazil.

Když máma zjistila, že si skutečně vzal jen těch pět švestek, jen kroutila hlavou: „I ty hloupý Honzo, měl sis vzít na cestu buchty a teplou čepici!“

Ale Honzovi to bylo jedno. Spokojeně si vykračoval po cestě k nejbližší vesnici. Když tam přišel, nabídl se statkáři jako nádeník. Statkář ho nechal vyspat na seníku a Honza ve vesnici chvíli zůstal. A tak to zopakoval v několika dalších vesnicích a nic mu nescházelo.

Jedna vesnice se mu ale obzvlášť zalíbila, a tak se rozhodl, že se tam usadí. Vzpomněl si na své švestky. Vyndal je z ranečku, snědl je a na konci vesnice zasadil pecky.

A protože to chvíli trvalo, než stromy vyrostly, žil dále u místního statkáře a pracoval na jeho poli. Když stromy vyrostly, sklidil Honza švestky a začal je vesničanům prodávat. Postupně si ve vesnici postavil malý domek. V jeho zahrádce vyrostl celý švestkový sad. Celá vesnice pekla švestkové koláče, vařila švestkové knedlíky, povidla a další švestkové dobroty. Honza si žil spokojeně a přemýšlel o tom, že by se měl poohlédnout po nějaké nevěstě. Proč ne? Nejedna dívčina se mu ve vesnici líbila.

Jednoho dne ale přišel do vesnice trubač se zprávou, že princezna Radomila stůně. Kdo prý ji vyléčí, dostane ji za manželku a půl království k tomu.

Inu, co bych to nezkusil? pomyslel si Honza. Vzal si s sebou své oblíbené švestky a vyrazil ke královskému zámku. Cesta byla dlouhá, ale nakonec se mu naskytl pohled na krásný zámek s okolním parkem.

Když komořímu sdělil, že by chtěl uzdravit princeznu, ten ho hned uvedl do princezniny komnaty.

Princezna Radomila ležela na lůžku s nebesy, držela se za břicho a vzdychala. V její komnatě bylo spousta jídla, především dorty, čokoláda, tučné maso a další dobroty.

„Já nemůžu nic jíst,“ vzdychla princezna nešťastně.

Aha, napadlo hned Honzu, princezna potřebuje trochu pročistit útroby. A hned vyndal z ranečku sušené švestky a hned je namočil do misky s vodou, která tam byla nachystaná na umytí rukou.

Když švestky dostatečně změkly, řekl princezně: „Princezno Radomilo, snězte prosím těchto pár švestek. Určitě vám uleví.“

Princezna Radomila se sice chvíli zdráhala, ale nakonec poslechla a švestky snědla. Honza slíbil, že se druhý den přijde pozeptat, jak se princezně daří.

A když tam druhý den přišel, byl velice překvapen. Princezna ho vesele vítala a přišel mu poděkovat sám pan král.

„Honzo, vyléčil jsi mou dceru, půlka království i ruka mé dcery ti právem náleží.“

Honza z toho měl velkou radost, ale přece jen mu bylo líto opustit svůj malý domek a švestkový sad. Řekl to tedy panu králi.

Král se zasmál: „Vždyť můžeš pěstovat švestky v zámeckém parku.“

A tak se také stalo. Honza si vzal princeznu Radomilu za manželku a zasadil v zámeckém parku švestky.  A lidé té zemi neřekli jinak než  Švestkové království.