Kočička Žakelinka bydlela u kluků Filipa a Kryštofa a měla se u nich moc dobře. Kluci ji měli rádi, hezky ji hladili, společně s maminkou jí dávali různé dobroty.

            Žakelinka měla sice pěkný mourovatý kožíšek, ale byl pořád stejný. Zato maminka si oblékala každý den něco jiného, jednou šaty, jednou sukni, pak zase kalhoty a k tomu pěkné halenky a svetříky. Kéž bych si svůj kožíšek taky tak mohla měnit, napadlo ji jednou, když na Kryštofově klíně spokojeně předla. Já sice předu, ale nic nenapředu, žádné vlákno, ze kterého by se daly ušít šatičky.

            Jednou, když oba kluci odešli do školy a maminka s tatínkem do práce, se Žakelinka protahovala ve svém pelíšku a vtom uviděla u stropu pavoučka. Ten přece umí příst! Přede pavučiny. Ten by jí mohl pomoct. A hned na něj zavolala.

            Pavouček se lekl: „Ty bys mě chtěla sníst, kočičko?“

            „Ale kdepak,“ zasmála se Žakelinka. „Chtěla bych tě požádat, abys mi upředl šaty.“

            „Šaty?“ divil se pavouček. „Ale ty by nebyly hezké. Moje pavučina je celá šedivá.“

            „Tak si vypůjč barevné nitě z maminčina šití,“ poradila mu Žakelinka a ukázala na košík, kde měla maminka špulky s nitěmi nejrůznějších barev.

            „Dobře, zkusím to,“ souhlasil pavouček.

            Žakelinka ho chvíli pozorovala, jak pracuje, ale nakonec usnula. Když se probudila, nestačila se divit. Na koberci ležely krásné pestrobarevné šatičky.

            „Jé, pavoučku, moc ti děkuju, ty jsou krásné!“

            Žakelinka byla štěstím bez sebe. Hned si šatičky oblékla. Stoupla si na zadní a šla k zrcadlu jako maminka.

            „Ty jsou úžasné!“ ocenila pavoučkovo úsilí. „Co můžu udělat já pro tebe, pavoučku?“

            „Víš co? Otevři okno a pusť mě ven. Mám tam své příbuzné,“ poprosil pavouček.

            Žakelinka sice nebyla ráda, že zůstane sama, ale vyskočila na okno a přední packou ho otevřela.

            „Děkuji, Žakelinko, měj se tu hezky,“ rozloučil se s ní pavouček.

            „Já taky děkuji, a pozdravuj příbuzné.“

            Žakelinka mu zamávala a lehla si zpět do pelíšku. Za chvíli uslyšela, že jdou kluci s maminkou domů, protože zarachotil klíč v zámku. Hned je šla v nových šatičkách přivítat. Zase si stoupla na zadní a ladnými pohyby kráčela do předsíně.

            „Jé, naše Žakelinka má šatičky!“ zvolal Kryštof nadšeně. „Kde jsi je vzala?“

            „A sluší ti to, ty parádnice jedna!“ přidal se Filip.

            Maminka jen kroutila hlavou. „Ty chceš být modelka?“

            Když přišel večer tatínek domů, taky Žakelinku obdivoval.

            V sobotu šli všichni do divadla a maminka si oblékla nové šaty.

            „Maminko, ty jsi krásná jako naše kočka Žakelinka!“ volal Kryštof.

            Na tom se shodli i tatínek s Filipem. A protože mamince slušely i jiné šaty, tak už říkali jen „maminko, ty jsi jako kočka“ a nakonec „maminko, ty jsi kočka.“

            A potom to svým maminkám začali říkat i další kluci a další tatínkové.

            Jenom Žakelinka o tom nic nevěděla a slastně ve svých šatičkách hajala v pelíšku.