Maminka v kuchyni chystala oběd. Zatímco smažila řízky, nachystala si hlávkový salát a potom dala vařit brambory. Zavolala na Martínka:
„Pojď mi něco přečíst ze slabikáře, ať vím, jak ti to jde.“
Prvňák Martínek si do kuchyně celkem neochotně donesl slabikář a začal v něm listovat.
„Proboha, Martínku,“ zhrozila se maminka. „Podívej, jak ten slabikář po půl roce vypadá. Ty užmoulaný listy! Vždyť je z toho úplnej salát.“
V té chvíli hlávkový salát na lince zpozorněl.
„S knížkama musíš zacházet hezky,“ pokračovala maminka. „Knížka není nějaká čtečka. Jsou v nich hezké pohádky a obrázky, s knížkou měla spousta lidí moc práce. Musíš listy obracet opatrně. No, tak už čti.“
Zatímco se Martínek dal do čtení, salát na lince začal přemýšlet o své budoucnosti. To by bylo úžasné, kdyby se na jeho zelené listy tiskly pohádky a malovaly obrázky! Bylo by to úplně něco jiného než se nudit na zahradním záhonku. Lidi by si ho kupovali v knihkupectví, možná by měl listy i nějak zdobené! Takový život by byl mnohem zajímavější. Mohl by si povídat s dalšími vzdělanými saláty, ne s nějakou hloupou mrkví! Takové salátové vydání třeba Macha a Šebestové, to by určitě mělo velkou cenu. A třeba...
To už ale nestačil domyslet. Martínek mezitím dočetl pohádku ze slabikáře, řízky byly usmažené, brambory uvařené. Maminka vzala salát, rozdělila jej na jednotlivé listy, zalila zálivkou a začala servírovat nedělní oběd.
„Dobrou chuť,“ řekl tatínek.
No jo, vždyť já jsem vlastně jenom k jídlu, řekl si salát smutně, když si ho dal Martínek do pusy.
|