Vstal a pokusil se učesat neb spíše rozčesat své kudrnaté světlé vlasy. Modré oči měly dnes nádech dřeva. Musel se chovat jako normálně - po všech těch lécích, co dostal, aby mu to kazily, to byl nadlidský úkol.
Dávno byl součást systému. Pokorně je zapil. Přesně tak, jak ho to učili. Kdyby byl té nátury, zajisté by se ještě pohladil po vlasech a řekl sám sobě - HODNý kLUK. Takto jen tupě mlčel.
________________________________________________________________________________
Ostatně ještě na začátku byl normální. Odvezli ho, za doprovodu všech těch světel. To ještě netušil, že ho budou učit zhasínat.
Pane Bééé víte, že ohně lze zapalovat jen na místech k tomu určených a navíc jste překročil maximální tolerovatelnou výšku. Na jeho nechápavý hořící pohled požárník dodal stříkačku, policista se poptal po dokladech a s posměškem řekl: Své chování budete vydokladovávat jinde, osobní věci vám doveze rodina (tedy jestli ji pak ještě poznáte, problesklo mu hlavou při pohledu na ty bílý a na něj, protože předpokládal jistou míru vzpurnosti, což se dneska nenosí).
_______________________________________________________________________________
Ještě v sanitce mu dali nějakou injekci a jeho svět se začal pomalu měnit v šílenství.
________________________________________________________________________________
Věděl, že dneska je jeho velký den.
Věděl, že je všechno jinak a dnes se to rozhodl změnit. Už nechtěl mít schizofrenii, už nechtěl být součástí systému. Léčit by se šel, ale tam by ho jen, tak jako obvykle, utvrzovali v tom, že je schizofrenní a bůh ví, co by mu tam ještě napíchali navíc. Třeba taková bipolární porucha při správné léčbě... Ostatně naposled už se dozvěděl, že to s ním jde z kopce a to tak, že dost.
Tak z kopce jo, ale invaliĎák jen do půlky kopce?
Jenže on měl dojít až tam, k patě problému.
________________________________________________________________________________
|