Když
když vrby roní velké vozy
v souhvězdí poluce
a míza umělci svírá dlań
a můza
v pěsti
zalévá
vypěstěstěné hroby oka
vidím Boha
odmítá účtenku
a Kainovi dává svou dceru
a tak se recykluje svělo
a dýško jako závoj mléčné
„drahý“
nebuď tak nahý
***
až sundám mistrovu paruku
a v sudu světlušek
pomelu pátou přes devátou
a má sázka přesvědčí sněhy absinthu
k tání
paní milosti
minulosti
nebude duhu pro jinou
nebude neduhu pro prolínání
nebude tajemství
a sen
ach lásko …
destiluji svět
tak pyj
|