Dílo #70794
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.02.2017 22:58
Počet návštěv:379
Počet názorů:3
Hodnocení:1 2

Prolog

... pokračování Nekropotence.

Trávení

 

Co se stalo s mým nevědomím, že se odkloňuji od transparentního vyprávění, příběhy se skryly za šejdířskou ekvilibristiku, původní plán posmrtně zpřítomnit kroniku mé rodiny, a tak stvrdit sounáležitost s rodem, prarodem, lidstvím, padnul, rozdrobil se v síť souvislostí, podobných rozdílností...

Musím teď ale promlouvat o Pravdách, neb jsem jejich význam a počínání opomněl šířeji pojednat – pokroucené v koutku tiše tráví, mé sémě v nich bují, prorůstá sliznicemi, v transu ze zásvětní lásky se navzájem objímají, milují v polospáncích na způsob somnambulních ostrovanek, stačí jen rozehrát roztoužené klíny navzdory postižení – jen dýchnout, fouknout a svíjejí se jako housenky, muženky napumpované nekrotizovaným testosteronem, ženové přelétaví estragenem, harpagonem po statcích, holkoklucích a bleble hladových otvorech; těhotné volnou imaginací polykají ohnivou vodu – tu, co vzýval útrobami Eg(er)odeus, aby ham_mňam_šémem oživoval nezjevené, chirurgicky umrtvoval to tělesné, pozemské, příliš lidské –, lesknou se jim bělma, mžikají, šilhají po mně rameny, hlavoohony, zírají bříšky prstů, aby se ručičky nebály, že by makaly za Vaše Veškerenstvo Postmortalie, promávaly slávu za kocoura Behemota,

[o tomto zvířeti jsem dosud nevyprávěl, a proto hřích napravím v této bestiářové vsuvce: Behemot bývá malichernými smrtedlníky zobrazován jako obtloustlý ještěr, zavalitý démon, slon, vepř nebo vepřoslon – nepříliš pí-ár atraktivní „pravda“ je však následující: obrovitý kocour, vévoda polí devíti, pravá pracka Nepojmenovatelného, ducha míst mimo čas, čili ducha Nemístného, jehož hlava je hadí kloaka, harpyjí zoban, sněť na klasu, výfuk dědečka-veterána, řitní kanálek zanesený zplodinou, hromádka mouky, v níž snad indukcí uhodneme potemníka, jeho děti, pach; jehož hlavu si neplést s hydrantem, akční malbou, válečnou sekyrou; tak tento „kot Begemot“, jak jej v záchvatu zření popsal jistý odvážlivec (a i tak se zmýlil, zmámen rozkoší z tvorby), kočičák post-morbidně ztloustlý pojídáním zbytečných duší, je generalissimem podsvětních armád, patronem zatracenců a zhýralců a hanebníků a smilníků, neboť ti všichni bývají maršálky proti vší morálce, rváči s čistotou, a mnohdy s falší, protože: ctnost je vzácněkdy ryzí, vzrostlá z nitra bez ohledu na všivý vnějšek, a když už, tak týraná slovy & noži, znásilněná, umučená, pohozená mezi zvratky, výkaly, odpadky, nahodilým semenem v místech, kam se nikdo nedívá, a proč taky, když jsme protekční spratkové dob, mazánkové světa, v němž příběh a plastické vykreslení postav a vybroušená pointa se přinášejí na stříbrných podnosech, stačí povýšeně zavolat obsluhu a říkat si o to – takový prostor na odložení věcí & dějů nemožno vidět, lze jej jen čichat mezi řádky, nutno se odvracet nebo týrat, znásilňovat, mučit, pohazovat po smetišti to, co čpí –;

všedrtivě je ctnost umělá, budí dojem, že úsměvy jsou upřímné, stisk ruky nevěští kudlu za zády, pohled není žraločí, zradozvěstný záblesk... ale kocour Behemot ví o všech ničemnostech: jsou to modlitby za Výhodu, za Úspěch, za otevřenou zlomeninu, za hlodavou bolest v morku, za zadušení soustem bližního našeho, zatímco chodíme-skákáme-běháme jako ptáčata řípy, jíme v poklidech svačvečeři mezi svými, takže nám trhance z krku vyklepají bivojskými chvaty, pokud chceme velkoryse, aby plíce nezůstaly ohladu, nekručely steskem po hmotě, vdechnout žvanec, když už-už se chceme chlámat nebo něco sro-zu-mi-tel-ně sdělovat; jistě, modlitby za Jednoduchost, protože přeci v ní jest ta Krása zjeveného, a protože rozmazlenci chtějí vše hned – rozklíčování, rozuzlení, rozumění! A tyto lži a ústrky a taje plynou z konání & povídání smrtedlníků, vsakují se do půdy nebo vzlétnou mezi ptactvo & mračno & větrno, neb Peklo kráčí, točí se, kyne, splaskává nahoře i dole (a tedy mimo intence vysokého-nízkého, dobra či zla, a tedy v nás samých, takže žádné vsakování nebo vzlétávání, nýbrž jen prosté probublání, převrácení, smrsk a bobt za tím, co myslíme, prožíváme, sníme: Peklo jsme my sami, kráčíme s ním a ono s námi; Ráj je chvilkový, náhodný, někdy chorobný, jindy sebezáchovný stav mysli), kontemplace se přeměňuje v sakrální drmolení „Kocoure náš, jenž jsi dole i nahoře, ve všech našich činech...“, a modlitby jsou přeloženy, vyslyšeny o oceněny pochopením – a to se nám zdá, že jsme se nezbláznili z Mnohosmyslu, že vše dává dohromady právě jeden kramářský smysl, že tomu, coby detektivové jemných škol, vyzbrojeni lupou a zdravým úsudkem, přicházíme na dřeň...]

[[Jenomže... dovolte mi metatextovou vsuvku či vyznání (patří to k tomu, chci-li být upřímný, neschovávat dýku v holínce jako kocour Bombič): nepřicházíme! Nikdy nepřijdeme, jsme a budeme jen šáleni! V této iluzornosti spočívá tajemství Umění: i kdyby takřečený umělec stokrát zopakoval aktuální a autentické znění reálií, stokrát přesně napsal něčí jméno, něčí národnost, ocitoval historiografii, interpretoval ji (a už tím fabuloval!), vždy bude vytvářet výhradně iluzi, fikci. Taková „autentičnost“ je téměř urážlivě lživá a toto pojetí „fikcionality“ mě k umření nudí. Když už se vypravěč snižuje k servírování na stříbrných, zlatých, diamantových podnosech, tak ať si nehraje na pravdivost, jen ať se přizná k eskamotérství, bez něj by beztak nic nenapsal a ani nechtěl nic publikovat – jak mi kdosi naléhavě kladl na srdce poté, co se mi zjevil na barové stoličce, dychtivě připraven se se mnou, kocourvíproč, bavit o literárních okolnostech. Možná právě proto se v našem vyprávění chci vyvarovat všech myslitelných her na „filmovost“, uvěřitelnost, čtenářskou identifikovatelnost – toť jen povrchní faleš –: chci vytvářet herní pravidla jiná, zcela v souladu s vyprávěným a jeho formou. Jinak řečeno: chci být „falešný“ nepokrytě, nesmlouvavě, autenticky!]]

… pěti-devíti-polní slávu za kocoura-generalissima, našeho mezi zbytky po bytích, našeho ve Všem, co chce plodit nové i ve smrti; Pravdy po mně při těch pobožnostech šilhají a chtějí, abych jim dělal, těhulkám, do všech myslitelných i vybájených otvorů, kam se smí i nesmí nebo musí pod hrozbou zplanění, šeptal slůvka o společných životech, že si pořídíme domek na břehu veletočivé Styx, vůz a do něj sedačky pro mrňata, že si ochočíme trojhlavého psa, aby nás hlídal před zloději bezčasí a vše již v zárodku trhal na cáry (jedno ze jmen oněch lupičů je Anomálie – ani ve Věčném nemáme od lu-ciferníků, tupého vnímání času pokoje; a tak se ve Veškerenstvu objevují trhliny – jako když se ve filmu s živými lidmi odněkud vynoří kreslené, obludné postavičky a mluví, jednají, zabíjejí cokoliv hrané –, zlořádní narušitelé chaosu: pustošivý písek, co přetéká, přesýpá se krajinou, až zalkne počestného občana Postmortalie, který právě v této sekvenci stojí v cestě, a diamantově černé slunce vrhá stín: pískem pozřené tělo ukáže, že je právě tolik, kolik chceme), že vychováme dítko školou smrti povinné, s prázdnýma očima, do nichž nalij vědomí, vše co máš-nemáš rád, a vyplň nadějí – sám beznadějně zhyň a povstaň v jeho planoucích očích jako Degenerát.

Vpravdě je nutno se ptát, hovořit k sobě, protože „pravda“ o vnějšku je tam uvnitř: Co se mi to tedy stalo, že jsem se odklonil od profánního a uchýlil se k introspekci? Že starý svět mých příbuzných ustupuje novému světu mátoh a ztýraných duší, revenantů bez příčiny? Žádný ústup: jde o zaplavení nebo pozvolné zavlažování drn po drnu, něžně invasivní, tišící vstup nemrtvých vojsk do krajin Mortalie, asimilaci životnosti – mrtví proto povolají živé k výslechům, praktikuje se nekromancie obrácená naruby, věští ze živého pro mrtvé pro čirou radost z poznávání. To ano, ovšem, ale jak s tím souvisím já? Jsem tedy kronikářem sametové války? I kdybych jím byl, nemohu zapomenout na své rodiče, bratra, prarodiče, smršť nemocí, lásku, protože i oni jsou zavlažováni Styxem, stávají se součástí dějů v podsvětí, zabydlují jej. Z mého vyprávění se mimovolně stal průtok naschvál přeplněný zdymadly a zavlažovacími systémy, před nimiž by prastaří-okřídlení-býci-nebes klesali s bázlivou úctou na kolena a klaněli se a prosili o zasvěcení do Technologie Podsvětního Svatvečera™, ale pro mě by byli pouhým pšoukem Pažužlu, závanem, co se rozplyne, a tak bych šel dál v líčeních, neohlížel se a budoval další a další vodní díla, říční hrady a povídání o nich. Patří mi ale ten příběh? Patří komukoliv z nás, nebo si ho jen na ten mrzce smrtelný moment „vtělení“, vrůstu do syžetu vypůjčujeme? Jsem přesvědčen, že právě my, přijímači a vykladači příběhů, jsme oněmi zloději bezčasí, Anomálií, která věčné přetavuje v časem strukturované dění: metabolismem Rozumu si osvojujeme nehmatatelné, proměňujeme ho v materii, uskutečňujeme Sen.

 

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 24.02.2017 22:59.

Názory čtenářů
27.02.2017 16:34
Wopi
Super. Vítej zpět!
01.03.2017 23:17
josefk
:) je to tak úžasné a překypující, že mám dojem, jako bych si kouli zasloužil s autorem i já za přečtení :)
03.03.2017 23:19
Killgore Trout
Děkuju oběma! kocour Bombič vrní.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)