A to je úpný konec, přátelé..

Kdysi dávno jsme všichni čtyři pozorovali oranžové ohně zažehnuté na kopcích, věděla Klára. Vzájemná blízkost jim zahřívala srdce, která planula stejně zbarveným vnitřním ohněm....

Když se na okamžik vynořila, snová představa splynula s míhotajícím se ohněm v otevřených dvířkách kamen, kam se někdo snažil přiložit.

„De ja vu“ řekla Adriana. „Vzpomínám, jak jsme se s Danielem snažilli zahřát u toho ohně pod dálnicí.“

„Ty tepláky ještě pořád mám“, řekl Daniel, který seděl těsně přitisknutý k Adrianě.

„Na sobě, “dodal.

Klára v pololeže přivřenýma očima sledovala mihotající se plaminky a poslouchala nějaký bláznivý a vášnivý příběh, ve kterém figurovala koza, Maďaři a nějaký chlápek na útěku.

Ani nedokázala rozlišit představy, které se jí samy vynořují v mysli, od těch vyvolaných tichým Adrianiným hlasem.

Rozhodně měla po dlouhé době pocit, že svět je v pořádku.

„Ze je svět v pořádku, poznáš podle toho, že věci do sebe zapadají,“ navázal Patrik na její myšlenky.

Jejich vědomí se jim nějak propojilo nad hlavami.

Klára zavřela oči úplně, a pozorovala na vnitřní straně víček Patrika, jak ryje nějaký nápis do školní lavice, jak vede za ruku nějakou malou holku v ušmudlaném tričku, potom nějaká studentská parta v hospodě, a zase střih na Patrika, jak sbírá na zastávce vajgly.

Zároveň jí nijak nepřekvapovalo, že z Patrikovy ruky do jejího stehna proudí příjemné teplo a ještě něco víc. Periferně vnímala v přítmí jeho profil s orlím nosem a mírně přivřenýma očima. Jako tenkrát.. říkalo něco uvnitř její hlavy.

Pozorovala nějaké soustředné barevné kruhy a pokoušela se vzpomenout na jejich jméno, které jakoby viselo ve vzduchu. Propojenost,ne, to není ono...

„Klára si dvěma prsty rozlepila víčka. Okenicemi, které někdo konečně otevřel, proudilo do místnosti světlo.

Co bylo teda vlastně v tom kufru, chtěla se zeptat, ale zbytky nočního příběhu se pomalu rozplývaly a ustupovaly realitě, zastoupené zaschlými zbytky divné smaženice v miskách, barevnými reprodukcemi lesní zvěře v dřevěných vypalovaných rámečcích na stěnách, a celkově omšelým interiérem s nesourodými nepříliš designovými kusy nábytku. Po chvilce obav, jak se v tomto novém světle budou jevit účastníci noční jízdy, otočila opatrně hlavu doprava, kde pod šedou vyboulenou houní tušila Patrika. Konstatovala, že Daniel s Adrianou zabrali dolní část palandy v rohu místnosti. Vztyčila se na loktech.Patrik se se zafuněním otočil, otevřel oči a díval se mlčky na ni. S úlevou zjistila, že povšechná zchátralost jeho zjevu je natolik konstantní, že jakékoliv vnější okolnosti ji nedokážou změnit k lepšímu ani k horšímu. Upřeně na něho hleděla a snažila se najít aspoň záblesk charismatu z přechozího večera. Něco málo by tam možná bylo...propojení....

„Vyprošťovák by nebyl?“ zeptal se Patrik.

Nic už nebude jako dřív, blesklo jí hlavou.

Ale bylo. Několik dní ještě přetrvával jakýsi opar vyjímečnost, který ale brzy vyprchal. Skoro stejně rychle jako zbytkový alkohol z krabičáku, který popíjeli s Patrikem cestou zpátky na zastávku. Poté co doma prospala den a noc, probudila se s pocitem, že má hlavu vycpanou buničitou vatou a s lehkým pocitem zahanbení,dotáhla matice na kole a vydala se do práce, kde se vymluvila na náhlou virozu. Kolegové, když viděli její pobledlou líc, ji to snadno uvěřili a tím spíš ocenili zvýšené pracovní úsilí, kterým se snažila dohnat nakupené úkoly za dobu své nepřítomnosti.

Chodila domů čím dál později, aby dala co nejmenší šanci prázdnému bytu, ktrý se ji snažil čím dál víc deptat svou prázdnotou a v poslední době i praskáním v radiátorech, zvuky tekoucí vody od sousedů a nevysvětlitelným vrzáním skříně v předsíni. Pouštěla si nahlas rádio, aby je přehlušila, ale vždycky nastal večer a noc, kdy se budila tradičně kolem třetí hodiny - hodiny mezi psem a vlkem, jak někde četla. Zkoušela různé způsoby, jak usnout, nakonec ale byla ráda, když čas dospěl bez jejího přičinění k ránu a mohla odjet do práce.

Kolegové z jejich přesčasů velkou radost neměli, protože chronické nevyspání se projevilo úpornou bolestí hlavy a podrážděností, která byla snesitelná jen po určitou dobu.

“I přihodilo se v oněch dnech...” znělo Kláře hlavou ,když nehnutě zírala do monitoru, který už deset minut předváděl usilovně všechny nastavené spořiče, od letících divokých husí po japonské stavby v západu slunce.Podobné útržky vět vytržených z kontextu ji provázely poslední dobou často.Až si vzpomenu, odkud to je, hned se dám do těch faktur, slibovala si. Otočila se několikrát na židli. Pohled na levné Ikea hodiny na stěně jí prozradil, že nad tím přemítá už asi dvě a půl hodiny a pomalu je čas na svačinu.

Šestý smysl, kterým už nějakou dobu bůhvíproč disponovala, jí naznačil, že někdo stojí přímo za její židlí. Nehledě na klapnutí dveří, které předtím vytěsnila.

Udělala na židli otočku. Senior manažer, nehledě k funkci, poměrně mladistvého vzhledu se tvářil starostlivě a účastně.

Zdravotní dovolená, mumlala si Klára cestou domů, co je to za termín, to určitě v zákoníku práce není. Ale dobře, když si mám odpočinout, tak budu teda odpočívat, ať si s těmi fakturami poradí senior sám, já přece....

Dospěla ke dveřím svého bytu. Otevřela dveře, ze kterých se vyhrnula jakási prázdnota a celou ji zavalila. Chvíli stála na prahu. Z kuchyně bylo slyšet tikání hodin a tiché praskání v radiátorech.

Představila si, jak tráví týden volna v bytě, kde jí společnost dělá jen zvuk kapajícího kohoutku. Pomalu dveře zase zavřela a vydala se ven.

“Musíte si uspořádat své životní hodnoty, řekl psychiatr, ”ona ta krize středního věku atakdále, zkuste si najít své priority, představte si sebe sama v horizontu pěti let, kde byste asi chtěla být..a tak podobně....”

Podíval se na hodinky, nasadil si brýle a začal vypisovat recept v počítači. “Abych to zkrátil, jsou to antidepresiva třetí generace, takže ze začátku může nastat lehké zhoršení potíží a mírná nevolnost, ale potom to bude už jenom lepší a lepší...”

Život se dostal konečně do přijatelných kolejí. Žádná hitparáda, ale konečně to bylo aspoň k žití.

Poté, co Klára objela na kole čtvrteční slevy v supermarketech a vyvenčila zbrusu nového yorkšírka, usadila se spokojeně v kuchyni s miskou akčních cereálí a zpravodajem městské část, čerstvě vyloveným ze schránky. Zaujala ji příloha místního seniorklubu Přemítala, že není zcela fér, že takové akce jako vodní aerobic nebo beseda s odborníkem o zdravé výživě jsou určeny pouze pro seniory. Možná, když se už pomalu blíží střednímu věku, vzali by ji senioří na milost. Vánoční svátky, které strávila u rodičů, krmena nezdravými,ale neodolatelnými pochoutkami ji zanechaly obtíženou nejen tukem, ale i výčitkami svědomí vůči svému zdraví. Musím změnit od základu svůj život, umínila si, zajdu na ten aerobic, a vůbec. Najdu si nějaký hezký koníček. Ve zpravodaji byla i nabídka volnočasových aktivit místního kulturního domu. Kroužek raketového modelářství, asi nic pro ni. Workshop -výroba závěsných drhaných obalů na květináče, to by možná šlo. Otočila další list zpravodaje. Vypadl z něj nějaký lísteček.Klára si nasadila své nové brýle (rozhodla se už dříve stařeckou vetchozrakost akceptovat jako součást nastupujícího středního věku).

Opít se na veřejnosti

Přihlásit se do kurzu raketového modelářství

Svést mladého Procházku

Chovat pštrosy

Odletět do Honolulu

Strávit noc s cizím ch..........zbytek lístku byl odtržený.

Klára přivřela oči a na vnitřní straně víček se objevila skoro zapomenutá projekce těch věcí, co se jí přihodily tenkrát na podzim.

Mezi nimi blikalo slovo propojenost jako neonová reklama.

Ta chudák stará paní která se jí tolik natrápila, loni umřela a v jejím bytě teď bydlí nějaká mladá rodina. Vzájemně se zdraví a nijak si nepřekážejí.Tak nějak má vypadat poklidné sousedské soužití.

Klára se snažila pokračovat ve čtení zpravodaje, ale oči jí pořád sklouzávaly k roztrženému lístečku.

Copak asi dělá ten Procházka? Vnucovala se jí neodbytná myšlenka. A nejen Procházka, jak se jmenoval ten člověk, Ctirad, nebo Patrik..Připadalo jí pojednou, že místnost prostoupila zatuchlá vůně lesního srubu.

Vytáhla ze spíže láhev železitého vína a zhluboka si přihnula. Pak si přehodila přes ramena kostkovaný pléd a nasadila yorkshirovi vodítko.

Seběhla se schodů a vydala se směrem k autobusové zastávce.

Pak se rozmyslela, vrátila se pro kolo a pejska usadila do košíku vpředu. Na okamžik se jí zdálo, že v okně bytu v přízemí se pohnula záclona.

Klára se řítila plnou rychlostí z kopce. Krajina se míhala rozmazaně kolem ní, ale ještě zvládla vesele zamávat pravou rukou mladému Procházkovi, který se právě vracel ze supermarketu s igelitkou v ruce, zastavil se u okraje vozovky a zíral na ni krátkozrakýma očima.

Poněkud dříve než pocit, že by měla brzdit, tu byla stěna autobusové čekárny a náraz, kerý ji naštěstí vymrštil ze sedadla, takže doznala úhony pouze kostra kola, zatímco ta její byla zřejmě neporušená,jak zjistila,když se po chvíli odvážila vstát. Vytáhla z košíku vyděšeného yorkshira a vydala se v ústrety autobusu číslo 29, který se právě blížil k zastávce.

„Pospěš, Leslie. Myslím že máme co dohánět.“

O chvíli později seděla v poloprázdném autobuse s Leslie na klíně a s nepřítomným úsměvem sledovala krajinu. Z rozjímání ji vyrušil příjemně modulovaný hlas z reproduktoru. "Prosíme cestující se psem bez náhubku, aby opustili vozidlo."

Autobus přibrzdil, aby Klára s Leslie v náručí mohla vystoupit.

Tady někde vede cesta nahoru do lesa, pomyslela si Klára.

Nebo taky ne.

Některé věci je prostě potřeba zkusit.