Možná první kapitola do Hotelstory 2.:)

Nekecám, dnešní skutečný příběh. Ještě teď se klepu.

:)

„Co že jí?... Kytku?!“ zeptala jsem se nevěřícně recepční.

„Ano. Mohla byste sem prosím přijít? Jeden host se tady chová hodně podivně a já nevím, co dělat.“

Vyběhla jsem na recepci a stanula tváří v tvář zhruba následující scéně:

Recepční Radka seděla za pultem s výrazem, který máte ve tváři, když zahlídnete něco bizarního, třeba růžového ježka na kole, nebo Ivanu Trumpovou v Lídlu. Spadlá brada se jí téměř dotýkala roláku. Pokojské Radana a Jana stály u snídaňového pultu, a patrně koukaly na stejného ježka.

Pan Roland, hotelový host z Rakouské firmy, který u nás už dva týdny bydlel a projevoval se celou dobu jako sympatický a inteligentní člověk, se kterým je radost jednat, právě seděl s nohama zasunutýma pod sebe v křesle a okusoval kytku. (Vánoční svíce se jí říká. O to nic, bylo už po Vánocích tak co s ní, že, ale standardní chování to zrovna není.)

„Tohle dělá už pět minut,“ pravila Radka.

Roland ukousl další list.

„A před tím hodinu běhal po hotelu a sedal si v chodbě na zem.“

„A pořád si zouvá a obouvá boty.“

„Hello, Roland,“ pravila jsem opatrně, jako když oslovujete člověka, u kterého nevíte, jestli se mu úsměv rozšíří od ucha k uchu a radostí vás obejme, nebo po vás naopak hodí nůž. Roland zvedl zrak a usmál se.

„Cítíš se dobře?“

„Jasně.“

„Přijdeš nám trochu zmatený, není ti nic?“

„Ne,“ pravil, nazul si boty a vyběhl do patra. Motal se po chodbách, ruce rozpažené, jakoby se potřeboval ujistit, že na něj nespadnou stěny.

„Je opilý?“

„Nemyslím si, není nic cítit.“

„Všimly jste si těch zorniček? Má je přes půl hlavy. Že on si něco šlehnul.“

„No jo, ale měl dnes odjet. Jeho kolegové se ho snažili odsud dostat, ale nechtěl, tak odjeli sami.“

„Tak to je bezva, že nám ho tu nechali. A co my teď s ním?“

Roland se mezitím usadil v třetím patře na koberec a sklopil hlavu do dlaní.

O pět minut později opět přišel na recepci. Pokojské jsem mezitím poslala po své práci, takže naše řady trochu prořídly.

„Rolande, máš dneska odjíždět, víš, kdy ti letí letadlo?“

„Ne.“

„Máme ti zavolat taxi?“

„Ne.“

„Cítíš se dobře? Chceš třeba čaj?“

To už seděl zase naboso v křesle.

No my snad budeme muset zavolat policii, on si něco píchnul nebo šňupnul a co teď s ním...“

„Zavolejte do jeho firmy, jestli si pro něj někdo přijede.“

Roland mezitím vstal a napsal něco do naší kroniky hostů. Pak si opět sedl a pustil se do zbytků kytky.

„Tak prý nemáme volat policii, ale doktora, říkali na firmě.“

„Doktora? A co mu je, neříkali?“

Roland se právě pokoušel trefit do metr širokých dveří. Marně.

„Rolande, ty špatně vidíš, jsi dezorientovaný, my ti zavoláme doktora, ano?“

„Ano,“ pravil zřetelně.

Následujících deset minut jsme komunikovali se záchrankou ve snaze popsat jeho stav. To už jsme si byly skoro jisté, že je na drogách. Doktoři přijeli za dalších deset minut. Následující půlhodinu se snažili identifikovat problém, ale stejně marně jako my.

„Patrně si vzal nějakou omamnou látku, podle těch zorniček. Má nějaké doklady?“

Zašátrala jsem rukou v boční kapse jeho zavazadla a vytáhla deset balení nějakých léků.

„Pane doktore, má tady Serotex.“

„Aha, tak to už jsme blízko.“

Následujícím dotazováním z Rolanda dostal, že trpí bipolární poruchou, a že poslední týden tu medikaci trochu šidil a prášky bral, jak ho zrovna napadlo.

„Bipolární porucha, to je když se střídají dvě fáze, mánie a deprese?“ otázala jsem se.

„Ano, v podstatě ano.“

„A teď je teda v jaké fázi?“ pohlédli jsme s doktorem na Rolanda, který se právě pouštěl do dalšího listu a tvářil se poměrně spokojeně.

„No, na depresi to zrovna nevypadá, viďte.“

Další půlhodina byla vyplněna telefonováním za účelem zajištění českého psychiatra, který by posoudil jeho stav, kontaktování rakouského psychiatra, v jehož péči právě je a překladatelky z firmy, která ač žádnou poruchou netrpěla, působila, že je na speedu. Vtrhla na recepci v montérkách rovnou ze stavby, do pěti minut stihla učinit koketní návrhy postupně všem třem přítomným záchranářům a celou situaci považovala za dobrodružství a švandu.

„No to je prča, že? On se nám totiž ve firmě složil už včera. On je takový citlivý a chlapi do něj furt šijou. Ale vy to, chlapci, krásně zvládáte, co bych si bez vás počala,“ poskočila si a hodila šibalský pohled postupně po každém z nich v naději, že se některý chytí. Ale na paní v montérkách, schopnou uzvednout dva kýbly malty a přitom stále předstírat ženskou bezradnost moc nezabírali. Co se mě týče, soudím, že spíš uvažovali, jestli ji taky nemají přibrat.

Roland po celou dobu seděl v křesle, kde trávil čas buď sezouváním a nazouváním bot, nebo dojídáním kytky.

 „No to je výborné, že se jim zahaproval už včera a neobtěžovali se nic říct. Málem jsme na toho chudáka zavolali policii… A ten přehoz můžeme vyhodit,“ pomyslila jsem si, když jsem viděla, jak na naši originál francouzskou dečku odkládá své pohorky, pokryté směsicí lednového sněhu a bahna. 

Dobrá věc se podařila, o pár minut později už vezla sanitka Rolanda za psychiatrem. Na noc si ho nechali v nemocnici a druhý den pro něj přijeli otec s bratrem. Cestou domů do Rakouska se zastavili i k nám, a to už byl Roland naprosto zorientovaný. Když bude dodržovat medikaci, bude zase v pořádku.

No jo, na hotelích se prostě někdy dějí zvláštní věci. Roland ještě dopadl dobře. Zažili jsme i větší drama.

To se nám jednou přišel ubytovat pán večer v notně podroušeném stavu přímo ze Stodolní. To je slavná ulice barů, diskoték, hospod a klubů. Trochu se potácel, stěží artikuloval a jeho hladinu alkoholu v krvi jsme odhadovaly na tři promile. Ale co, z toho se do rána vyspí, není první ani poslední. Na dveře si dal nerušenku, zapadl do pokoje a dva dny jsme o něm nevěděli. Až do pondělního dopoledne, kdy nám volali z jeho firmy, jestli nevíme, kde je, že se nedostavil na jednání. A tak jsme mu vpadli do pokoje. Pán ležel na posteli postižen mozkovou mrtvicí. To co jsme mylně považovali za opilost, byly její první příznaky. Naštěstí přežil. Hostům, kteří si pověsí na dveře visačku „nerušit“ do pokoje nevchází ani pokojská, takže by se na něj nepřišlo dříve, než když by měl odjíždět a neobjevil by se na recepci. A to by už asi bylo pravděpodobně na vše pozdě.

Po Rolandovi nám ale zůstala v kronice „památka.“

„Panebože, pojďte se podívat, co nám to tady nakreslil!“

Hakenkrojc!

Přímo pod fotografie milých herců Václava Vydry a Jany Bouškové s textem: „Skvělý hotel, děkujeme za příjemný pobyt, moc se nám tady líbilo,“ přikreslil hákový kříž.

Někdo holt v maniodepresi skáče z okna a někdo jí kytky a kreslí hákové kříže. Proti gustu žádný dišputát.

„Když tady na ta ramena přikreslíte kytičky nebo srdíčka, nepůjde to poznat,“ pravil pan doktor.

No nevím, to by asi vypadalo poněkud infantilně. I když… jako známým milovníkům koní bych tam mohla dokreslit nějakého hřebce. No jo, ale udělejte z hákového kříže koně. To bych musela být Picasso.

Vygumovat to nejde, takže sháním žiletku. Snad to seškrábu. Přece to těm chudákům nevinným sympatickým nenechám na krku.

Ani hakenkrojc, ani srdíčka a kytičky.