už nikdy ruka moje neproplete ruku tvoji přes znamení, co snesou ze střech ptáci na orloji a dech, co starý muž vypustí na zem ulice mě nezajímá velice když krmí holuby dívám se z okna
píšeš mi dopis plný osolených písmen tvářím se, že všechno v pořádku a rty mi svírá
tíseň znatelně se stíny po okapech, po zdech svezly jako kluzáky dech muže, jímž jsi ty, zavírá ptákům překvapené
zobáky
|