Podivín metal k smrti nenáviděl. Kdysi před léty, to když měl vlasy do půl zad, se omylem zapletl do jedné skupiny a nedopatřením spolu málem vydali cédéčko. Alepsoň ho to na chvíli přivedlo k jiným myšlenkám. Bavil se tím, jak asi tenkráte vypadal mezi pravověrnými metlouši, zarýtý do klaviatury, ve snaze vmíšit do hlasytých kytar mozartovské postupy. Hypnotizoval rádio a myslel na oheň. V baru bylo přetopeno. Sama číšnice přepnutí a zesílení hudby nejspíše litovala, ale rodhodně nechtěla dávat takto příliš brzy najevo, že by mohla udělat sebemenší chybu a schovala se do soustavy tabletu. Podivín tedy přestal pozorovat i ji. Zavřel se do hloubky své hlavy. Vzpomínal na všechny klavírní melodie, které hrál, které složil a které složil po Barču. „Ještě jedno pivo!“ zařval přes bar na číšníci, znovu přilepenou k telefonu. Neochotně se zvedla a chtěla na něj zařvat zpátky, ale situace ji zmátla. „Vždyť vy ještě máte tohle?! Si ze mě děláte srandu?!“ zasupěla. „Promiňte, jen ho roztočte.“ řekl v klidu podivín a obrátil do sebe i tohle pivo tak, že už barmanka začala přemýšlet, že stojí za to, si další pivo změřit na stopkách. „A dejte si na mě, co pijete.“ dodal. „Mám špatný den, tak promiňte, jestli jsem vás nějak před tím...“ a opět zmlkl, jakoby ho přepadla nějaká z dalších jeho špatných myšlenek. „Piju vodku! Ale na Vás teda!“ „Jistě, nazdraví.“ „No to taky, ale jak jste říkal, na vás, jakože to zaplatíte.“ pokračovala barmanka svým velkolepě primitivním stylem. Podivín jen zvedl pěst a palec. „Není ta hudba moc nahlas?!“ zeptala se jen tak pro bonton barmanka. „V pořádku. Tohle není hudba, takže v pořádku.“ Odvětil podivín a opět se zavřel do klidu své hlavy, aby si přehrál poslední píseň, pro svou ex. „Mě se zdá moc nahlas.“ předla si tu svou notu barmanka a rádio ztišila. Podivín se snovu ocitl v jiném světě. Ve svém starém pokoji za piánem. Ona k němu zezadu tiše přistoupila a začala ho hladit ve vlasech. „Ne, hudba už ne. Jen ta prokletá hudba, ta už nikdy!“ zašeptal si vztekem pod fousy.

   „No to si snad děláš prdel!“ zařval muž, který kde se vzal, tu se vzal, ležel pod barovou stoličkou. Oprášil si svůj černý klobouk, narovnal klopy saka, pozasunul bílou košili do kalhot a přes krk přehodil dlouhou rudou šálu, přesně takovou, jaká před tím spadla z krku podivínovi. Tento muž jakoby podivínovi z oka vypadl. Jenže tento podívín číslo dvě, byl hladce oholen, učes na krátko a z kapsy u kalhot mu trčel páreček doutníků. A jakmile se zvedl, jal se podivína škrtit. Bez efektu. Jeho ruce jím proplouvaly jako by byl pouhý vzduch. „Slyšíš ty blbečku! To si asi pomůžeš, když vyšoupneš svou nejsilnější stránku ty idiote!“ „Uklidni se,“ zazněl mu do uší něžný ženský hlas. „Mě to udělal taky. A můžu tě ujistit, že nás nevidí, natož slyší.“ „Ale mě! Elwooda! Taková dzrzost! Po těch letech! A ty seš kdo? B... Barča! To snad už k čertu fakt není možný!“ Elwood se zastavil ve svém rozhořčení, vypil imaginární whiskey a sedl si na prázdnou barovou židli. „Já ale nejsem Barča. Jsem naděje. To Vy, teda Ty, jste si mě tak personifikovali.“ „Hm, tak to dává smysl a je to horší, než jsem si myslel. Che! A pak že naděje umírá poslední. Hele na tvoje.“ řekl a lupnul do sebe další imaginární whiskey. „No popravdě... naděje má spoustu forem a tohle je jen jedna z mnoha, takže o sebe se nebojím, ale tobě jde o kejhák. Podívej, už zase brečí.“