.

Bylo to tak.                                                                                                 Dopolední slunce probleskující mezi korunami smrků vrhalo světlo na naši malebnou skupinku, shromážděnou kolem člověka, z něhož vzhledem k jeho poloze na břiše a obličeji zabořeném v mechu, byla patrna pouze bunda s nápisem AHEAD na zádech, tepláky s neurčitým počtem proužků a lehce prošedivělé vlasy s výraznou lysinou na temeni. Klára vyslovila lehký nesouhlas s tím, že se Adriana ujala tak beze všeho funkce koronera a mínila, že by se potencionálnímu zesnulému měla dát ještě šance a měla by se přivolat odborná pomoc. Adriana jí oponovala, že tohle ona pozná a že je to zbytečné. Řekla něco v tom smyslu, že kdyby se pořádal nějaký šampionát v neživosti, tenhle nešťastník bude jasným favoritem. Aby dodala váhy svým slovům, pokusila se špičkou šněrovací botky obrátit toho dobrého muže tak, aby mohla tak názorně demonstrovat posmrtné změny v jeho obličeji. K tomu ale nedošlo, neboť když mu zabořila špičku boty pod žebra, ozvalo se slabé zasténání a několik společensky nepříliš přijatelných výrazů. To zaujalo i Patrika, který momentálně v podřepu zkoumal převrhnutý proutěný košík, ležící opodál a houby neznámého druhu, částečně vysypané kolem. „Vypadá to, že má v posmrtný ztuhlosti ještě co dohánět,“ poznamenal. Muž se mezitím převalil na bok a odhalil tak svoji tvář, která sice jevila jisté známky odulosti a skvrnitosti, nicméně jeho poměrně bystrý a pátravý pohled potvrzoval Patrikovu úvahu. Ztěžka se s funěním posadil a mlčky pozoroval společnost. Ta zase pozorovala jeho .                                        

„Je vám dobře?“ zeptala se Klára.

„A depa vy jste se tady vzal?“ otázal se po chvíli Patrik."

"Měla bych se ti omluvit, že jsem tě považovala za mrtvého“, řekla Adriana. „Vlastně už dlouho.“                                                                                         

Záhadnost jejího výroku na chvíli zaměstnala Klářinu a Patrikovu mysl, která se ovšem po chvíli vrátila obloukem k otázce, kde se tady ten chlap vzal, co se mu stalo a proč sakra nic neříká. Místo podání patřičného vysvětlení se jen přemístil k rozsypaným houbám a soustředěně s nesmírnou péčí je skládal zpět do košíku.       Ranní chlad už mezitím trochu ustoupil, ale noc strávená na lavičce, byť s lahví energeticky vydatného nápoje, nepřidala Kláře na kondici, takže se halila čím dál víc do svého plédu a podupávala, aby zahnala svalový třes. Pro Patrika to byla běžná součást jeho životního stylu, ale protože byl svým založením empatický, dokázal si představit, že se Klára cítí poněkud nekomfortně. Adrianě to bylo jedno, vytáhla si nedojedenou housku se salámem a nevypadala, že by se jí jakékoliv vnější okolnosti nějak zvlášť dotýkaly. Patrik se zeptal neznámého, jestli neví o nějakém blízkém lidském obydlí, ve kterém by se dalo ohřát, najíst, popřípadě vyspat. Neočekával příliš vstřícnou reakci, ale jeho životní filosofie, která postupně vykrystalizovala v průběhu Patrikova nelehkého života, mu velela to aspoň zkusit. Obživlý se postavil s košíkem posbíraných hub, přísně si ho změřil a chvíli to vypadalo, že by mohl i promluvit.Pak ale jen pokynul rukou a vydal se po lesní pěšině nezřetelně vyznačené mezi stromy. Na to, že před chvílí simuloval smrt, kráčel nezvykle rychle a vypadalo to, že mu nevadí poměrně strmé stoupání ani sukovité kořeny po cestě. Klára, která byla hrdá na svou tělesnou kondici udržovanou akva-aerobicem i cyklistikou, s mírným znepokojením sledovala, že jak vyžilý Patrik s prokouřenými plícemi, tak letitá Adriana si poměrně křepce vykračují v těsném závěsu za ním, zatímco ona sama sotva popadá dech, jakkoliv se to snažila nedat najevo. V okamžiku, když už to málem vzdala, objevila se v rozestupu mezi stromy dřevěná chatka s kamennou podezdívkou. Kolem se válelo několik vraků aut v různém stadiu rozkladu.