Nachazíme se v malé zemi, v malém městě v zastrčené ulici. Počasí není důležité. Ve špatně osvětlené místnosti, v téměř prázdném baru. Barmanka s rutinním nezájmem o práci odpovídá na zamilované esemesky. V pozadí hraje nejnovější várka elektroswingu. U výčepu sedí jen jediný muž. Nikdo jiný dnes nemá zájem o velká hospodská vyprávění a rozbor jazyka českého. Blíží se Vánoce a tak se dost možná všichni narychlo učí býti lidskými bytostmi. Muž na baru je neupraven, neholil se několik týdnů, vlasy si nemyl stejně tak. Nejspíše ve spěchu oblékl první kabát, který doma uviděl a snad ze vzdoru k pravidlům, si ho i přes přetopenou místnost, nehodlal sundat. Tomu všemu dominovala jasně rudá šála. Skoro z něj padala, jak se už tak tak dotýkala země. Barmanka po očku zkontrolovala jeho nedotčené pivo, pomyslela si něco koze o volovi a vrátila se ke svému chatu. Je ji to jedno. Zavírá až za pár hodin a peníze se sčítají. Možná si někdě v hloubi duše přeje, aby ten divnej odešel, aby si mohla osolit hudbu, ale jinak je její nynější mikrosvět zcela dostačující. Podivín se konečně napil. Vlastně do sebe pivo obrátil. Na jeden hlt. „Další.“ poručil si zcela kovově, vytáhl tabák a započal rolovat cigaretu. „Co prosím?“ udusila v sobě barmanka, naštvaná jeho arogancí a také trochu tím, že nedopsala velmi podstatnou část prokrastinačního chatu a tiše vstala. O to byly její kroky hlasitější jak se produpávala k baru. „Prosím!“ vysekla suše s pocitem zadostiučinění a s potěchou že se na ni podivín ani nepodíval, vzala prázdnou špinavou sklenici a nové pivo natočila najednou právě do ni. „Prosím!“ zaštěkla na novo a rázně vrazila dvanáctku do desky baru. Podivín nečekane zvedl hlavu, upřeně se ji zadíval do očí a tiše s nesmírným smutkem řekl děkuji. Mile. Děsivě. Sklopila zrak a pro pocit klidu v duši, započala v ledničkách rovnat nápoje etiketou vpřed. Snad nezačne pít nealko, pomyslila si, aby nemusela ledničky dochystávat na ráno. Podivín si připálil. Dlouze potáhl. Prohlédl si žíly na zápěstí. Znovu si dlouze potáhl. Sklopil hlavu a zcela neslyšně se rozrečel. Bez křeče, bez záškubů. V stronzzu. Slzy se vysypaly jako hliněné hrací kuličky z pytlíku přímo na cigaretu. Přes rameno ledabyle ložená šála se svezla na podlahu.

   S dávkou sebelítosti si podivín cigaretu prohlédl a připálil ji znovu. „Vykouřit slzy!“ podpořil v duchu vlnu patosu. Šála ležela na zemi. Jediný, kdo si téhle nepatrné změny v jinak velmi nudném panoramatu všiml, byl zvlášní obláček dýmu. Přikročil zezadu k podivínovi a začal ho hladit ve vlasech. Podivín pocítil jen zvláštní mrazení. Rozechvěl se v ramenech a začal nahlas brečet. Barmanka zavřela ledničku, chvíli ho pozorovala a přemýšlela, co říct. Pak usoudila, že vynaložená intervence ji v jejím světě nikdy nemůže stát za to, popošla k rádiu a přeladila na metal.