Tak kde jsme to posledně skončili...

Klára toužila ze všeho nejvíc po teplé posteli, možná ještě po vyprošťovacím doušku, který by roztáhl její cévy smrštěné zimou a nevyspáním. Adriana  s výrazem telepata vylovila bůhví odkud krabici červeného s romantickým obrázkem zapálené svíčky. Odtrhla papírový růžek a podala krabici mlčky Kláře.   Zanedlouho se svět zbarvil do poměrně přívětivého odstínu. Uvědomovala si vzdáleně, že by snad v tuto dobu měla sedět v práci u počítače, ovšem k uskutečnění takové představy by bylo potřeba vyvinout nepředstavitelné množství energie...možná ještě několikrát větší než k akci, která obnášela vláčný přesun z lavičky do teplého pelíšku...Klára se zvedla, došla až ke dveřím bytu a právě když se chystala odemčít, zjistila že ještě pořád sedí na lavičce.  „Potřebuješ se trochu probrat," rozhodla Adriana. Přinutila Kláru reálně vstát a dojít až na nedalekou zastávku autobusu číslo 29. Tam ji opřela o stěnu čekárny, se zbytkem krabičáku v ruce a sama poodešla kousek dál a zapálila si cigaretu s mentolovou vůní, příjemně se šířící ranním vzduchem. Sympaticky vyžilý chlapík v oranžové vestě, sbírající odpadky v okolí zastávky pomocí důmyslného zařízení v podobě tyče s nějakými kleštěmi na konci se na Kláru přátelsky zazubil. „Nejlepší je po ránu,"  prohodil. Klára se s ním rozdělila o zbytek z krabice, a když přijela konečně devětadvacítka, měly s Adrianou už pánský doprovod, aby jim cesta líp ubíhala.

 Patrik - tak se bodrý uklízeč jmenoval - je bavil během jízdy historkami ze svého pohnutého života. I přes odér, který kolem sebe šířil, připadal Kláře jako zajímavý a přívětivý chlapík. V momentálním rozpoložení by jí tak připadal ovšem každý. Patrik byl ale po ruce. Opřela si mu hlavu o rameno. Patrikův prošedivělý knír ji příjemně šimral na zátylku a jeho bručivý hlas byl uklidňující jako vrnění kočky. V polospánku vnímala okrajově nějakou historku o kamarádovi z vojny. Takhle dobře jí už dlouho nebylo. Adriana si sedla před ně, vytáhla si obložený rohlík se salámem a pozorovala je ve zpětném zrcátku  "Prosíme cestující, aby nekonzumovali jídlo ve vozidle," zazněl příjemný ženský alt, který poněkud kontrastoval s nevrlým strejdou za volantem. Klára si v duchu pochvalovala instantní zvukovou nahrávku. Kdyby řidič ječel osobně "panischovejtetenrohliknebosivystoupite," zajisté by to narušilo poklidnou atmosferu v autobuse, přemítala a svezla se ještě víc na Patrikovo rameno.

 „Konečná stanice. Prosíme cestující, aby vystoupili. Děkujeme,“ zazněl znovu alt. Autobus poněkud nečekaně zabrzdil

.„Konečná,“ zamručel řidič svým skutečným hlasem.                                      Zastávka byla mezi lesy a jako konečná stanice vůbec nevypadala. Nebyla tu žádná bouda pro odpočinek řidiče, ba ani smyčka, ve které by se autobus mohl otočit a pokračovat po opačné trase. Taky se neotáčel, a když nesourodá skupinka vystoupila, zmizel okamžitě za zatáčkou. Adriana pokrčila rameny a vydala se volným a jistým krokem úzkou pěšinkou vedoucí do lesa. Klára s Patrikem šli samozřejmě za ní, ale poněkud pomalejí, protože Patrik si mezitím vytáhl z kapsy sofistikované zařízení zvané kombajn, spolu s několika vajgly, jejichž rozdrolený obsah za pomoci onoho přístroje přemístil do cigaretového papírku Vážka a Klára celou operaci se zájmem pozorovala. Patrik ji gentlemansky nechal potáhnout jako první. Klára se v duchu rozhodla, že si osvojí nějaký jiný zlozvyk než kouření -  něco méně vnitřně drásajícího a celkově přátelštějšího k útrobám.                                                                                            „Je tuhej,“ ozvala se Adriana, která teď kráčela asi padesát metrů před nimi.