Dílo #70521
Autor:Aglája
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.10.2016 21:41
Počet návštěv:655
Počet názorů:4
Hodnocení:5 2 1

Prolog

Další pokračování sportovních pamětí. :)

Tábornická olympiáda

Z pionýrského tábora v Lopuchově o pětatřicet let dříve jsem si ale vši nepřivezla.

Přivezla jsem si medaile. Medaile a mindrák. Medaile z tábornické olympiády a mindrák z táborového „Belmonda“, jehož sbližovací návrhy jsem hned první den odmítla, a tak mi na zahojení svého ega vpálil, že on by se mnou stejně nechodil, protože jsem „plochá jak deska.“ Bylo mi dvanáct a ano, měl pravdu. To ta gymnastika.

Tábor v Lopuchově sestával z patnácti stanů s podsadou, dřevěné boudy, coby polní kuchyně, stožáru s vlajkou, dvou kadibudek a ohniště. Tábořilo nás tam asi třicet dětí ve věku mezi desíti až čtrnácti lety. Každou noc jsme na střídačku drželi hlídku, což bylo vzrušující, protože jsme do té doby nikdy v lese v noci nebyli. S mou spolubydlící Pavlou, jsme se v noci prohazovaly na stráži se dvěma kluky z vedlejšího stanu, blonďatým kudrnatým Marcelem a zrzavým pihovatým Zdeňkem. Kluci byli fajn, vykládali nám při půlnočním měsíci hrůzostrašné historky přes stanovou celtu, po kterých jsme se bály usnout. Za stany nám zurčel potok a celou louku obklopoval hustý jesenický les. No a samozřejmě spousta a spousta lopuchů. To místo nosilo své jméno právem.

Vždycky jsem měla k přírodě blízko, sbírala jsem totiž kameny. Barevné, lesklé, hladké, drsné, žíhané, prostě něčím zvláštní. Měla jsem pevnou hnědou krabici plnou zajímavých šutrů, o kterých jsem sice nevěděla skoro nic, ale věděla jsem, že to jednou napravím, protože se stanu geoložkou. Mezi těmi kameny bylo i pár zkamenělin, o kterých jsem nevěděla taky nic, ale to nevadilo, protože jsem měla jasno v tom, že se stanu i archeoložkou. To bylo pár let před tím, než jsem měla jasno v tom, že se stanu knihovnicí a malířkou.

V krabici se nacházely hotové poklady. Třeba pazourek se zkamenělou mušlí, který jsem našla na Landeku. Na tomtéž kopci, na kterém bylo odkryto pravěké ohniště, dokazující, že už Mamutík si v budoucí Ostravě topil uhlím, a také slavné naleziště Landecké Venuše - malé sošky naznačující, že ideálem krásy nebyla vždy Twiggy nebo Kate Moss, ale pořádná ženská s plodnými boky a ňadry. Pak bylo v krabici pár zkamenělých kousků uhlí, které mi přinesl táta z práce - dělal tehdy projektanta chodeb a štol a zároveň bezpečáka na dole Koblov a černé uhlí je dokonalý svědek pravěkých dějů. Každou chvíli se při ražbě na něco zajímavého narazilo. Ostravské muzeum je plné zkamenělých přesliček a plavuní, vytěžených z nějaké šachty. A co nebylo v muzeu, bylo v mé krabici.

Bylo ale i pár kamenů, které jsem do krabice nedostala. Vápenec, se zkamenělinou jakéhosi zavinutce, měl soused zabetonovaný mezi tisícovkou jiných kamenů v podezdívce svého plotu a já pokaždé, když jsem si šla s jeho dcerou Majkou vyměňovat známky, které jsme tehdy sbíraly, jsem dumala, jak pravěký poklad z toho betonu dostat. Šprtala jsem, dloubala, ale marně. Držel se základu jako Jane Goodalová goril.

To ale ještě nic nebylo. Úplně neřešitelný oříšek pro přemístění do mé krabice byly dva obrovské balvany v lukách a lesích za Novým Jičínem, pokryté stovkami zkamenělých mušlí, na které jsem narazila při jednom ze svých pobytů pro astmatiky. „Soušky“ vychovatelky, mě od nich nemohly odtrhnout, i když slibovaly, že nám před večeří pustí Pippi Punčochatou, kterou jsem milovala, protože uzvedla koně a porazila piráty. Pravěké důkazy přebily i nezávislou osobnost švédské divoženky.

V Lopuchově jsem ale na žádné zkameněliny nenarazila. Narazila jsem na Kamila.

Kamil se vyznačoval tím, že mlčel. Mlčel interesantně, vědoucně, dospěle a tajemně. Nebyl potřeštěný jako ostatní čtrnáctiletí kluci. Kurizoval mě pohledem zpod svých tří dioptrií, a pak nečekaně projevil galantnost:

„Jdu vařit čaj z jahodového listí, chceš taky?“

 Wauw! Tomu se říká nabídka.

Ale tím to skončilo. Nemyslím si, že za ty tři týdny řekl o moc víc vět. Docela kontrast k ukecanému Marcelovi a Zdeňkovi, kteří žádnou auru tajemna nevyzařovali, protože na sebe všechno vyzvonili. Kamil nemluvil, ani když jsme spolu řezali kulatinu na rychlost, což byla jedna z disciplín tábornické olympiády. Nemluvil, ani když jsem pokoušela vyšplhat na laně, zavěšeném nad potokem, ani když jsem skončila druhá v morseovce, ani když jsem vyhrála disciplínu vázání tábornických uzlů, ani když jsem se neumístila ve stavbě vodního mlýnku, protože mi uplaval. Mlčel a díval se. Pochopila jsem, že mě to k němu táhne, protože je svým způsobem pěkný kus šutru.

Při odjezdu jsem mu vnutila svou adresu. Asi jsem si ho chtěla přihodit do krabice k ostatním zkamenělinám.

Jedna věc je jistá, často usilujeme o někoho, kdo nás má v paži a ani neregistrujeme někoho, kdo o nás stojí.

Zatímco šutroidní Kamil se nikdy neozval, Zdeněk s Marcelem mi psali ještě pět let. Asi mně, tupé, mělo něco dojít.

Zjevně jsem taky pěkný balvan.

:-)

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Aglája', 25.10.2016 12:57.

Názory čtenářů
25.10.2016 11:48
Wopi
Super, můj milý balvane! :D
30.10.2016 14:59
slunečnice
Skvěle balvanovitý popis :-)))
Kdy vyjdou sportovní paměti? Už předem si je objednávám
30.10.2016 15:29
Aglája
slunečnice napsal(a):
Skvěle balvanovitý popis :-)))
Kdy vyjdou sportovní paměti? Už předem si je objednávám
Dávám jim tak dva roky. Žádný spěch :)
11.11.2016 15:04
sokrates
Aglája napsal(a):
slunečnice napsal(a):
Skvěle balvanovitý popis :-)))
Kdy vyjdou sportovní paměti? Už předem si je objednávám
Dávám jim tak dva roky. Žádný spěch :)
žádný spěch???? jak dlouho myslíš, že si budeš něco pamatovat? :-P

storka lahůdka, ostatně jako vždy :-)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)