I. (po boji)

Nad ránem by sis možná měl demontovat ruce

A hodit je do ledu se sledi a nejspíš i kaviárem

Který kdysi kdosi donesl, aby ses v něm naučil číst

Máš zlatou lednici uvnitř tajgy

Tak trochu oxymóron

Když na to přijde

a když luštím tu amorfní modřinu

Pod pravým okem

Tvůj příběh poznávám jen povrchně,

jen pár shluků postav

Pod pouličním osvětlením,

kterým jsem podala postupně dlaň

aby mi vyvěštili

ten příběh kluka co páral ráno

a dál už to znáš

Íkaros to nedal, letěl příliš blízko tepajícímu světlu

křičí ozvěna zavíraných dveří

II.

Možná bych měla všechny své proslovy utopit v mléce

Aby to nebylo tak trapné

Když stojím před třídou s květinou v ústech

A namísto slov jen očima lovím po zdech spáry

Chtěla bych ti vysvětlit, kterou linkou zavírám den

A kterou v noci drhnu mezi zuby

Až je z toho svetr made by noční můry

Možné je, že na všechna slova uvalím embargo

A dál už nic… Jen káva stékající po dlani

Čti! Přišla ti zpráva z kávové sedliny

 III.

Chci poznat všechny ty záhyby, které definují podlahu

Té druhé země, které nerozumím, ale cítím její obrysy

Jako bych to byla já a jako bych sama sebe mapovala

Všechnu tu nejistotu, která se jako dým rozvaluje

V mé ruce, když stojím na kopci

A mobilním signálem věštím Prahu

Jako digitální Libuše

Se dívám do tmy obalených domů

Včera v noci jsem v prázdném bazénu potkala

odraz tvé neustálé znepřítomnosti

IV.

Tahle část příběhu mě zasáhla asi nejjasněji

Protože se vlastně vůbec nestala

Natáhla jsem dlaň a za ní prázdno, žádné město

Ani park, ve kterém bych mohla zakopat

Celou tuhle nesmyslnou legendu

Ti světci, s těmi to bývá na dlouhé lokte

Modré žilky pulzovaly chodníkem

A oči jako dva hořáky svítily tmou

Chtěla jsem ti

Namísto zbytečných slov jen tiše přetáhnout

kapuci přes obličej

Ale namísto toho jsem se zalkla prostorem

Který přede mnou pukl jako pravěká skála

A já do něj tvrdě narazila

Chtěla jsem jen v mlčení nalézt

Klíč sama k tobě

Který se roztavil mým žhnoucím vztekem

No way no fun

Myslím si, když slepě nahmatávám vypínač

V.

Asi mi dali narkózu

Takže bohudíky necítím

jak do mě proniká čepel chladu

V tom pohledu, který definuje můj okamžik ztráty

Asi bych měla něco jako smuteční řeč

Když se potácím chodbou na záchod

A snažím se ve zbytku důstojnosti

Čelit rovně tomu

Že po ledě nelze jít rovně

Ani kdybych chtěla

Vidím tě v dálce

A myslím si

Tohle ne

Na zápěstí píšu váhu výšku

Toho náhlého poznání

Že jsem asi něco cítila

Že jsem byla

Tak jasná jako to zjištění

Že tam stojím a dívám se

Na dějství

Ve kterém jsem pouze rekvizitářem