I. (po boji)
Nad ránem by sis možná měl demontovat ruce
A hodit je do ledu se sledi a nejspíš i kaviárem
Který kdysi kdosi donesl, aby ses v něm naučil číst
Máš zlatou lednici uvnitř tajgy
Tak trochu oxymóron
Když na to přijde
a když luštím tu amorfní modřinu
Pod pravým okem
Tvůj příběh poznávám jen povrchně,
jen pár shluků postav
Pod pouličním osvětlením,
kterým jsem podala postupně dlaň
aby mi vyvěštili
ten příběh kluka co páral ráno
a dál už to znáš
Íkaros to nedal, letěl příliš blízko tepajícímu světlu
křičí ozvěna zavíraných dveří
II.
Možná bych měla všechny své proslovy utopit v mléce
Aby to nebylo tak trapné
Když stojím před třídou s květinou v ústech
A namísto slov jen očima lovím po zdech spáry
Chtěla bych ti vysvětlit, kterou linkou zavírám den
A kterou v noci drhnu mezi zuby
Až je z toho svetr made by noční můry
Možné je, že na všechna slova uvalím embargo
A dál už nic… Jen káva stékající po dlani
Čti! Přišla ti zpráva z kávové sedliny
III.
Chci poznat všechny ty záhyby, které definují podlahu
Té druhé země, které nerozumím, ale cítím její obrysy
Jako bych to byla já a jako bych sama sebe mapovala
Všechnu tu nejistotu, která se jako dým rozvaluje
V mé ruce, když stojím na kopci
A mobilním signálem věštím Prahu
Jako digitální Libuše
Se dívám do tmy obalených domů
Včera v noci jsem v prázdném bazénu potkala
odraz tvé neustálé znepřítomnosti
IV.
Tahle část příběhu mě zasáhla asi nejjasněji
Protože se vlastně vůbec nestala
Natáhla jsem dlaň a za ní prázdno, žádné město
Ani park, ve kterém bych mohla zakopat
Celou tuhle nesmyslnou legendu
Ti světci, s těmi to bývá na dlouhé lokte
Modré žilky pulzovaly chodníkem
A oči jako dva hořáky svítily tmou
Chtěla jsem ti
Namísto zbytečných slov jen tiše přetáhnout
kapuci přes obličej
Ale namísto toho jsem se zalkla prostorem
Který přede mnou pukl jako pravěká skála
A já do něj tvrdě narazila
Chtěla jsem jen v mlčení nalézt
Klíč sama k tobě
Který se roztavil mým žhnoucím vztekem
No way no fun
Myslím si, když slepě nahmatávám vypínač
V.
Asi mi dali narkózu
Takže bohudíky necítím
jak do mě proniká čepel chladu
V tom pohledu, který definuje můj okamžik ztráty
Asi bych měla něco jako smuteční řeč
Když se potácím chodbou na záchod
A snažím se ve zbytku důstojnosti
Čelit rovně tomu
Že po ledě nelze jít rovně
Ani kdybych chtěla
Vidím tě v dálce
A myslím si
Tohle ne
Na zápěstí píšu váhu výšku
Toho náhlého poznání
Že jsem asi něco cítila
Že jsem byla
Tak jasná jako to zjištění
Že tam stojím a dívám se
Na dějství
Ve kterém jsem pouze rekvizitářem |