Další ze sportovních pokusů :)

„Tak nevím, mám si udělat česací den?“

Česací den? Co to je?

Bylo ráno. Okno chaty, otevřené dokořán, pouštělo dovnitř čerstvý beskydský vzduch a slibovalo krásný den. Mrkla jsem na vlasatici vedle mě, která zrovna stála zkoumavě před zrcadlem a kriticky sledovala svůj bujný zrzavý vlasový porost. Kudrny a lokny z něj trčely na všechny strany a zvětšovaly siluetu hlavy na velikost kulatého dětského bazénku. Divoké roští herečky Helen Bonham Carterové v roli zlé čarodějky Beatrix Lestrangeové z Harryho Pottera bylo proti vizáži téhle divoženky ulízaný drdůlek hotelové pokojské. Do vlasového objemu mé spolubydlící by šlo bez problémů zahrabat středně velké křeslo a ani nožička by netrčela. Ano, už chápu to dilema. Česací den. Kdyby do téhle buše zabořila hřeben, vytáhla by ho až na večerní zprávy. Den v háji.

„Kašlu na to.“

Odložila hřeben, sbalila pod paží jógamatku a zamířila na louku. Se zívnutím jsem ji následovala.

Každý má nějaký způsob, jak si občas vyčistit hlavu. Někdo chodí na spinning, někdo se prohání na tenisovém kurtu, někdo boxuje, někdo pije a já si zacvičím jógu. Jelikož mám velmi silně vyvinutou slabou vůli, žádná pravidelnost u mě nepřipadá v úvahu. Pokaždé, když si koupím permanentku na jakoukoliv aktivitu, polovinu nevyberu. Takže to už nelámu přes koleno a čas od času si dám nárazově do těla. Teď jsem se vypravila na třídenní jógový pobyt v Beskydech. Hodina a půl jógy ráno pod širým nebem, a totéž večer. Stejný nápad mělo asi dvacet lidí z různých koutů republiky a taky dva psi, kříženec labradora Monty a kříženec jezevčíka Python. Skoro nikoho jsem tam neznala, ale to mi nevadilo. Stejně si žiju ve svém světě a vystačím si. Obsadili jsme tři sruby v malebné kopcovité krajině a na pokoji o rozloze tři krát tři metry jsme bivakovaly čtyři ženské. Při sebemenším pokusu o přemístění jsme si šlapaly po hlavách a do batohů. Sparťanské podmínky, ale proč ne. Připadala jsem si jako v chatce na pionýrském táboře. Možná večer rozpoutám polštářovou bitvu.

Ale teď se schylovalo ke cvičení. Všichni jsme se uvelebili na louce, sluníčko začalo nabírat svůj denní půlkruh, o dvacet metrů níže se pásly ovečky a nad námi voněly smrčky a maliny. A i když se mi přes podložku plazila housenka a do ucha lezl mravenec, bylo mi krásně, protože jsem byla v přírodě, koukala se do dálky na klid oblých zelených kopců a dělala něco dobrého pro své tělo i mysl. Monty a Python pobíhali od jednoho cvičence k druhému, spokojeně poštěkávajíc nad tím ruchem. Cvičili jsme, střídali asány, od „psa hlavou dolů“, přes „nízkou kobru“ po  „pluh“, svaly se nám chvěly napětím, úpony povolovaly, čela se rosila a dech se prohluboval. Jóga vypadá poklidně až staticky, ale to je jen zdání. Ve skutečnosti to bývá dřina.

Ve finále jsme se usadili do lotosového sedu k závěrečné meditaci a dvacet lidí najednou zavřelo oči, přestalo se hýbat a zkamenělo jako sochy. A stalo se něco divného. Python nejdříve přestal běhat, zmlknul, a pak se nervózně rozštěkal: „Co je s vámi?! Buaf! Pohněte se! Dělejte něco! Wraau, buaf!!!“ Pobíhal od jednoho k druhému a snažil se přivolat i staršího a rozumnějšího Montyho. „Podívej se, co se jim stalo, buaff, nehýbou se!“

Pohroužit se do meditace znamená vypnout, přestat vnímat rušivé vlivy okolí, nic neřešit, nad ničím nepřemýšlet, myšlenky nechat jen hlavou projít, aniž byste se je snažili zachytit, prostě jenom BÝT. Zkuste ale jenom BÝT, když vám začne nervózní pes skákat na záda, okusovat nohy a olizovat obličej, aby vás donutil k pohybu. To by nezvládl ani Ghándí. Miluju zvířata, ale nepatřím k lidem, kteří si dají s pejskem francouzáka, protože nedokážu překonat fakt, že si tím samým jazykem před pěti minutami olizoval kulky. Takže jsem se hýbat začala, a to dost rychle.

Když akci „rozpohybuj si svého člověka“ oba pejsci dovršili tím, že nám z podložek začali odnášet jablka, která nám cvičitel rozdal pro posilnění se na výlet, bylo po meditaci. To už jsme se probrali opravdu všichni. Pythonovi se ulevilo.

Po cvičení jsme se vypravili na přehradu. Malebné zákoutí  Horní Bečvy, skryté v zalesněném porostu, lahodilo oku. Než jsem vůbec stihla vybalit ručník, vrhla se jedna z mých jógových kolegyň – Vrbka - do vody. I když už teď plavu poměrně dobře, nikdy bych si s ní nedala závod. Vrbka je zrozena ve znamení Ryb, a jakožto vodní živel vlastnosti přisuzované tomuto znamení beze zbytku naplňuje. Nedoporučuji chodit s ní kolem jakékoliv vodní hladiny. Patrně se narodila s plovacími blánami mezi prsty u nohou a v placentě měla ukryty plavky, protože ve chvíli, kdy ucítí chladný závan vody, přestává uvažovat racionálně a probudí se v ní instinkt štiky. Ať jde o hasičskou nádrž nebo rybník před výlovem, ať je březen nebo listopad, okamžitě vytahuje z kapsy své sportovní plavky v prvorepublikovém stylu s krátkými nohavičkami a než třikrát mrknete, přibližuje se kraulem k protilehlému břehu vodní plochy. Její kudrnaté vlasy, které se ponořením pod vodu na malou chvilinku narovnají, vystřelují na všechny strany kapičky vody při své snaze dostat se do původního kučeravého tvaru. Vám nezbude, než čupnout na bobek a počkat až její aquaextáze vyprchá. Kdyby tak aspoň cestou přibrala nějakého kapra k večeři, ale to ne. Ona s nimi pokecá, podebatujou nad kvalitou bahna u dna, a pak se vrátí mezi suchozemský lid. Ale jen do té doby, než zase narazí na nějakou vodní plochu. Pak se celý proces opakuje.

Odpočinek u přehrady byl příjemný. Večer po návratu jsme si dali dalších devadesát minut cvičení a poté jsme se sesedli kolem stolu. Jelikož jsme se od něj zvedli až ve dvě ráno, dalo se to považovat za jakýsi jogínský mejdan.

Různé skupiny lidí různě slaví. Takové to klasické letní víkendové posezení „ugrilujeme krkovičku a křidýlka, popijeme pivo či vínko, a ve tři ráno si zatančíme na stole Labutí jezero“ je poměrně běžný způsob oslavy ve společností pestře namíchané. Trochu jinak už slaví příslušníci specifických skupin. Nedá mi to nevzpomenout foto, kolující na internetu, na kterém sedí u stolu nad kofolou čtyři mlčící a do svých myšlenek pohroužení mladíci, v nemoderních svetrech a brýlích, vzezření Sheldona ze seriálu „Teorie velkého třesku,“ a s IQ vyšším než je průměr členů Menzy, a fotka je doprovázena nápisem „Mejdan ajťáků.“

Ale jogíni spolu mluví. Jejich „mejdan“ je prosycen debatami o různých druzích a účincích semínek a rozličného typu bylin a zrní. Na stole je místo čipsů a tyčinek dýňová polívka, sabji z karfiolu a mrkve, náhražka masa, náhražka sýru, náhražka mléka, náhražka kávy, náhražka náhražky.... dýňová semínka, chia semínka, lněná semínka... Nesmím zapomenout na náhražku cukru, protože bílý cukr je pro správného jogína věc strašlivější než městská jatka nebo kácení amazonského pralesa, a je třeba jej nahradit medem, kokosovým cukrem, nebo ještě lépe stévií. Jako hudba na takovém mejdanu poslouží tibetské zvonky a jako alkohol… šalvějový čaj. Ale fakt silný! Když se nějaký jogín chce hodně, ale opravdu hodně rozšoupnout, vytáhne čokoládu. Ale dříve než ve dvě ráno si na něco tak radikálního netroufne, aby nebyl ostatními ukamenován. Pokud nedej bože nejste ještě tak vyjogínovaný, že občas jíte normální živočišné maso, stydíte se za to a vyjadřujete se ve stylu: “Ale fakt už skoro ne, jenom někdy, tak jednou za měsíc, a vlastně už to ani nepotřebuju a už mi to ani moc nechutná,“ a k této slabošské řeči přikusujete biomrkev.

V takové situaci se občas najde nějaký neortodoxní jogín, co se nenápadně vytratí do tmavých koutů popíjet tajně víno ze zásob z domova, ke kterému přikusuje uzené... Ráno je buzen na jógu, spíce,  obklopen čtyřmi prázdnými sedmičkami od veltlínu, a blekotá něco o tom, že to přehnal se šalvějí a asi mu dnes nepůjdou rovnovážné pozice.

No bylo to fajn, ale bylo toho dost. Vracím se zpět do světa lidí, co pijí alkohol, jí mléčné výrobky a maso, a když jsou vytočení, tak jsou prostě vytočení a nedělají, že mají šťastný nadhled. Z Beskyd jsem přijela uvolněná, pružná, fyzicky a psychicky v nejlepší kondici. Devět hodin jógy za tři dny. Skvělé, to si někdy zopakuju.

Po týdnu mě začala svědit hlava.

Do háje, budu si muset vyměnit šampon, tenhle mi nějak nesedí.

Po dvou týdnech svědila čím dál víc. Hergot, to snad není normální, já se uškrábu. Chytla jsem nějaký ekzém? Vzala jsem hřeben a snažila se dopátrat původu téhle nepříjemnosti.

Jak to, že mám lupy? Nikdy jsem je neměla.

Moment, to nejsou lupy. Takové bílé kuličky, nalepené na vlasech…

Do prdele, já mám vši!!!

Fuuuuuck!

Kde jsem k nim přišla??? Copak je mi sedm???

Skočila jsem do auta a letěla do lékárny. Bože, co tam řeknu?

„Prosím vás, dcera kamarádky se vrátila z tábora a chytla tam vši. Máte na to něco?“

„Jistě, dokonce tady máme zvýhodněnou sadu s emulzí, šamponem a hřebínkem všiváčkem. To vám pomůže.“

Věděla svoje, alibistických historek typu „kamarádka má obavu, že je těhotná, dejte mi rychle nějaký těhotenský test, chce se mi zrovna čůrat,“ slýchává určitě dost.

Takže vši. Reminiscence na pionýrský tábor se vším všudy.

A tak jestli nechcete strávit neděli osobní deratizací, jako já, NIKDY nesdílejte pokoj s někým, kdo má háro jako měsíc sbíraná koudel, ve které bivakujou veverky a „česací den“ jednou za dva týdny!

Já už to rozhodně neudělám. Odteď se přibližuji pouze k plešatým jogínům.