,Pane bože, já se snad utopím!“ blesklo mi hlavou, když mi v polovině Štěrkovny začaly docházet síly a břeh se zdál v nedohlednu. Bylo mi devět a uměla jsem čerstvě plavat. Jenže jsem se to naučila v Chorvatsku, na pobytu astmatických dětí s Balneou, a jak známo, slaná mořská voda hodně nadnáší a plavání tím velmi ulehčuje. Sladká voda z našeho jezera ale nadnášela výrazně méně. To jsem ovšem netušila, když jsem se bez sebemenších pochybností s kamarády Janou a Pavlem pustila přes vodní plochu. Potřebovala jsem se vytáhnut hlavně před fešným spolužákem, aby si mě konečně ,všiml.‘ Měl super vlasy a vůbec byl frajer.
,A teď se tu utopím.‘ Šlapala jsem vodu, plácala kolem sebe a doufala v zázrak.
Tak moc jsem se v životě dosud bála jen dvakrát.
Oba mé předchozí strachy souvisely s každodenní cestou do školy. Když jsem se dala tou kratší, čekaly na mě po sto metrech Fančiny agresivní husy. V domku u cesty bydlela malinká, rtuťovitá paní, co dělala servírku v místní hospodě. Stříbřité natrvalené vlasy rámovaly její hlavu jako bílé chmýří, které krášlí pozdní pampelišku. Když měla směnu, žádný chlap nikdy ani vteřinu neseděl nad prázdným půllitrem. Byla tak rychlá, že její kmitající se nohy splývaly v rozvibrovanou šmouhu. Zanechávala rozvířený vzduch a prostorovou stopu jako road runner – pták běhavý - z kresleného seriálu Walta Disneye. Škoda, že se nikdy nezúčastnila žádného měření do Guinessovy knihy rekordů. Určitě by tam měla záznam za nejrychlejší běh do dvoukilometrového kopce s plnými nákupními taškami.
Fanka měla dva vnuky, Marcela a Marka, zhruba v mém věku, se kterými jsme celé prázdniny házeli protivné děti sousedů do topícího se asfaltu na cestě a různě jinak nápaditě jim ubližovali, protože to byli ,nepřátelé‘. Dodnes si myslím, že si to zasloužili, protože byli marní. Pořád ječeli a stěžovali si, místo aby na nás taky něco vymysleli. Přitom asfalt se z oblečení a těla vcelku pohodlně sundá máslem.
Fanka ale taky měla husy, které vypouštěla každé ráno na travnatý plácek před domkem, a ty mi v čele s agresivním houserem vždycky zatarasily cestu do školy. Narážela jsem na bílou syčící hradbu ptáků, kteří útočně natahovali krky a rozhodli se mi to nandat.
Mou jedinou zbraní byla oranžová aktovka s kačerem Donaldem a výhružky:
„Počkejte, až bude krmáš, to vám to skončí! Půjdete na pekáč!“
Ty byly v tuto chvíli sice naprosto neúčinné, ale pro mou pošramocenou odvahu a důstojnost alespoň nějaká satisfakce. Buď jsem následně proběhla s doštípanou zádelí a slzami v očích, nebo jsem to po očním souboji s vůdcem hejna vzdala předem, vrátila se zpět a vydala se do školy delší cestou „po zahumnách“ přes statek.
A to byl ten druhý strach. Hrozilo totiž, že na statku potkám „Anstrlíka“.
Johann Ensterle byl německý voják, který to za války dostal do hlavy. Byl obecním bláznem, čehož je jasný důkaz i to, že byť mohl žít v prosperujícím kapitalistickém Německu, zůstal v soudruhy hlídaném Československu. Jediný emigrant ze Západu na Východ byl v té době snad jen Dean Reed, americký zpěvák, a údajný trojitý agent CIA, KGB a STASI, kterého jsem jako pětiletá milovala. Byl totiž fakt hezký. Jak při tom špioničení stíhal zpívat a hrát v kovbojkách netuším, ale když běžela východoněmecká estráda Ein Kessel Buntes, budili mě naši, ať se jdu dívat, protože právě můj idol zpívá Love your brother! A když zrovna bojoval s Gojko Mitičem v Pokrevních bratrech, nedostal mě od televize už vůbec nikdo.
Anstrlík ale hezký nebyl, vypadal naprosto zcela a úplně jako Blekota z Arabely. To je ten čert, kterého hrál František Filipovský. Chodil skoro v předklonu, nabalený ve špinavých hadrech, které snad nikdy nesundával, páchl na deset metrů, protože obhospodařoval býky a krávy a nemyl se, stále si něco divoce mumlal, šedé nečesané vlasy a orlí nos pod potměšilýma očkama jen dokreslovaly podobu pekelníka. Chodíval si do školní jídelny pro zbytky a děti na něj z bezpečné vzdálenosti posměšně pokřikovaly. Když jsem na něj na statku narazila, hrozil a nadával mi německy, dokud jsem nepřeběhla. Česky se nikdy nenaučil. Bydlel s cikánkou Hermínou, která nikdy nevystála jedinou frontu, protože když se v krámě předběhla, nenašel se žádný odvážlivec, který by měl energii prolamovat její dvacetiminutové litanie. Hermína a Anstrlík byli silná dvojka.
Jak takový adrenalinový start dne ovlivňoval mé školní výkony těžko říct. Přinejmenším častými pozdními příchody určitě ano.
Ale teď, uprostřed jezera, jsem se bála snad ještě víc, než kdyby mě naháněli Anstrlík s Fančiným houserem dohromady a Dean Reed jim k tomu pro povzbuzení zpíval revoluční song Venceremos. Jana a Pavel měli už deset metrů náskok, a já neměla síly už ani na metr. Začala jsem panikařit, ještě chvíli a půjdu ke dnu. Zatím jsem se ještě nesnížila k výkřiku ,Pomoc!‘ Chtěla jsem sice, aby si mě Pavel všiml, ale ne zrovna takto. Úplně bych si zkazila image. V té době jsem ještě nevěděla, že dělat se bezmocnou a slabou, aby mě zachránil silný a mužný hrdina, patří mezi oblíbené balící a vztahové techniky. Dnes to sice vím, ale ke své škodě to stejně neumím.
Najednou jsem pod nohami ucítila pevnou zem! Nebo spíš horu nepevného štěrku. Oblázky nebyly uprostřed jezera odtěžené a vytvořily metr pod hladinou záchranný ostrůvek. Ani Robinson, když se dotkl nohami pevné půdy, neměl takový pocit úlevy jako já. Odpočinula jsem si, nabrala síly a dorazila ten zbylý úsek. Přežila jsem. Bylo ale jasné, že na svém plavecko-vytrvalostním stylu budu muset popracovat. Takhle bych Pavla neohromila.
Naštěstí, výhodou sportovní gymnastiky v Čapkárně byly plavecké letní tábory v Piešťanech. Bydlely jsme na základní škole v tělocvičně, pod kterou rostl meruňkový sad. Večer nám slovenský chalani házeli meruňky do oken a přemlouvali nás, ať jdeme ven. Tedy ne nás, ale spíš naše sedmnáctileté trenérky, po nás desetiletých zrovna touhou neplanuli. My, když jsme se chtěly dostat do kina na film od patnácti, vycpávaly jsme si trička kapesníky, abychom si přidaly roky. Neprošlo nám to. Na překlenutí pěti let vývoje prostě nebylo dost kapesníků.
Každý den jsme procházely městem kolem plakátů Davis Cup 1980 s Ivanem Lendlem a Tomášem Šmídem, jinde jsme zase míjely upoutávku Jany Kratochvílové na desku V stínu kapradiny, a ve finále jsme se přes most Adama Trajana, kterému vévodil muž, lámající berli, dostaly až na koupaliště Eva.
Každý den jsme plavali delší a delší vzdálenosti a dostávali za dosaženou metu diplom. Po sto metrech jsem byla kapřík, po dvou stech štika a celé snažení završil jeden kilometr, po kterém jsem byla delfín.
A po návratu z Piešťan jsem dala Štěrkovnu tam i zpět.
Bez topení a andělíčků.
P.S
Jo a Pavel si mě ,všiml.‘ Sice to chvíli trvalo, ale ve čtrnácti mi za jedné letní noční procházky, kdy jsme s Janou stanovaly na zahradě, utrhl přes plot růži. Pořád měl super vlasy a byl frajer, a ještě ke všemu se promutovával do skvělého chrapláku. Ani jsem nemusela předstírat, že jsem úplně marná.
Kde je mu asi dneska konec.
:o)
|