Dílo #70356
Autor:Kettu
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:11.07.2016 20:50
Počet návštěv:547
Počet názorů:4
Hodnocení:2 2

HATHA (část druhá)

„Aha,“ řekla Markéta a koukla ironicky na Kateřinu: „Takže jedem do Žamberka, do nějaký řitě vesmíru, kde chcípla kočka, jenom proto, abys vošukala týpka, co tě kdysi pod ňákym jehličnanem připravil vo panenství, protože chceš vědět, jestli se k tomu, co si prožila na terase chaty, kterou teď šéruješ se svym manželem a jeho novou přítelkyní, dokážeš znovu aspoň přiblížit, aniž bys musela celoživotně studovat ňáký čakry, případně meditovat a podobný sračky? To jako vážně?“

Na odhalených stehnech se Markétě rozvalovaly kusy bílé látky, které jí z nohou neustále sklouzávaly, jak auto drncalo nepříliš upravenou silnicí. Dohánělo jí to k šílenství.
Kateřina se na ní krátce podívala. „Když to řekneš takhle, zní to samozřejmě hrozně debilně,“ sklopila hlavu, očima sledovala vozovku, „ale v podstatě máš pravdu.“ 
„To snad není možný,“ kroutila hlavou Markéta. „Ty vole, a nechtěla by ses radši naučit dělat dečky? To je nejbezpečnější forma meditace, navíc to má větší logiku, než jet do nějaký prdele za někym, o kom si dvacet let neslyšela.“
„Na dečky ti seru.“ Odfrkla Katka.
„A víš aspoň, co teď dělá? Třeba má rodinu, děti, ty vole, jako zvážila si třeba, že tě ani nemusí chtít?“
Katka se na ni nechápavě podívala: „Proč by mě jako neměl chtít?“ poněkud zprudka zabočila, Markéta se chytla madla nad sebou a Katka pokračovala: „Hele, zjistit co dělá, nebylo nijak těžký, dělá to, co dělal, když mě píchal, pracuje se svym fotrem v jeho firmě, vopravujou auta, chápeš?“
Mírně zpomalila.
A pokud vim, tak má šestnáctiletýho kluka.“
„Dobře, tak už jenom to, že mu to můžeš celý posrat, chápeš, ty vago, třeba je šťastnej.“
Katka a Markéta se na sebe podívaly, aby následně vvbuchly do společného smíchu. „Šťasnej, ty vole, v Žamberku, cheche, tam neni nikdo šťastnej!... Hahahahha… ty vole, si mě rozsekala.“ 
Markéta si setřela slzu a ve zpětném zrcátku zkontrolovala, jestli nemá pod okem od řasenky načernalou šmouhu.
Ty vole, vlastně je to dobrý, tak jo, du do toho s tebou, jenom mi řekni, na jak dlouho to vidíš?“
„Hele, max tejden.“
Tejden? Vzala sem si volno jenom na dva dny.“
Ježiš, to je v poho, tak jim zavoláš, ne? V Žamberku je normálně signál.“

-
Žamberk. Východní Čechy. Orlické hory. Pardubický kraj. Hotel Panský dvůr. Získat ubytování na poslední chvíli nebyl pro Kateřinu problém, jednak bylo ještě pořád mimo hlavní sezónu, jednak Katku přece jen pořád skoro všichni znali.

Pokoj byl na první pohled hezký, avšak když se člověk podíval blíž, objevil pavučiny v rohu nad postelí u okna a v koupelně se před jejich příjezdem někdo marně snažil dostat ze stěny plíseň. 
To je ale díra, pomyslela si Markéta a hodila sportovní tašku do jednoho z malých hotelových křesílek. 
Po žlutém povlečení na posteli přeběhl škvor. 
„Jak si mluvila o tom meditování a studování východních filozofií,“ navázala na jejich hovor z auta Kateřina, „to není tak, že bych chtěla něco šidit. To je tak, že mám pocit, že to musím přivolat rychle, protože jinak se to už nikdy nevrátí, chápeš, já nemam čas někde meditovat nebo obíhat mistry rejki. Nejsem Grofová.

„Jasně, Katko, to vůbec nezní, jako by ses vymlouvala,“ řekla Markéta a začala kontrolovat obsah tašky, kterou narychlo sbalila.

Kateřiny se její poznámka dotkla, jako by snad zrovna ona tíhla k unáhleným řešením. Měla to přece promyšlené… Nebo neměla?
A navíc, řekla po chvíli přemýšlení. „Christina už tohle zkusila, po těch porodech, kdy v sobě probudila nějakou tu svojí hadí sílu, nebo co. Chodila za mistrama, cvičila hathajógu, dokonce sama vedla ňáký lidi, jakože duchovně, chápeš?“
„Dobrý no, a co se podělalo, když už tu teda tvrdnem na pokoji v Žamberku místo, abysme seděly se skříženejma nohama na skále u moře nebo se vznášely nad horkejma uhlíkama?“
„Jeblo jí,“ odpověděla Kateřina a posadila se na postel. Na klín položila batoh, chvilku se v něm hrabala a pak vytáhla a na stůl před sebou postavila flašku polosladkého červeného vína. Z přední kapsičky vyndala otvírák. Vstala a v elegantnín příručním zavazadle našla dvě menší ruličky, opatrně je položila na stůl a rozbalila. Markéta od okna obdivně sledovala, jak z rozbalených ručníků vytahuje dvě skleničky. 
„Tvoje praktičnost je fascinující,“ pronesla.
Kateřina skleničky postavila na kulatý stolek, otevřela flašku a oběma nalila. Marky se odlepila od okna, přešla místnost a jedné se chopila. Obě usrkly.
„Jak jako jeblo?“
Nevim, prostě to nějak nebyla schopná zpracovat nebo co. To kolem a to uvnitř, chodila na meditace, vedla sezení, pomáhala lidem, zatímco sama žila v neskutečnejch sračkách. Dokonce snad navštěvovala anonymní alkoholiky. A o to já teda nestojim, vo nějakou psychospirituální krizi.“ 
„Jasně jasně,“ řekla ironicky Markéta, „Vztahový krize sou jednoznačně mnohem větší zábava, to zní logicky.“ 
Podívala se na kamarádku. Znaly se dost dlouho na to, aby věděla, na jak vratkých základech její vyrovnanost právě teď stojí. Nepochybovala, že se Katka s celou situací vyrovná a že se všechno vrátí do původních kolejí, avšak řešení, ke kterému svoji návštěvou Žamberka směřovala, nepovažovala za šťastné. Kateřina ovšem nevypadala, že by s ní chtěla cokoliv konzultovat. Měla Pavla a hlavně měla Christinu, která, ač mrtvá, se zdála být klíčem k řešení současného neutěšeného stavu. 

A taky měla Markétu, tedy ji a jejím úkolem bylo dohlédnout na to, aby kamarádka totálně nezlikvidovala sebe nebo někoho, koho se rozhodla do svého pofidérního řešení zapojit. A Markéta se svojí nové role hodlala chopit zodpovědně, navzdory tomu, že to nebyla role, o kterou by jakkoliv stála. 

 „Máš v plánu zajít k vašim?“ zeptala se Katky u večeře. Obě v sobě měly půl flašky vína a k večeři si objednaly další. 
„Mám v plánu zůstat v klidu, takže ne e.“ řekla Kateřina a ukrojila kousek hovězího. 
Markéta se na ní podívala, napadlo ji, jak je pořád hezká, jak má jemnou pleť, jak pořád vypadá hrozně mladě, vlastně skoro děcky. Na jejím pěkném obličeji však bylo patrné napětí a úzkost, strach z toho, co má přijít nebo větší, že to možná nepřijde.
„Spala už si tady?“ změnila téma.
Nevim, myslim, že ne, teda určitě ne v tom pokoji.“
„Tak to se musíš podívat do všech čtyř rohů na stropě.“
„A proč jako?“

Prej když se podíváš do všech čtyř koutů a spíš na místě, kde jsi ještě nikdy před tím nespala, tak se ti splní to, co se ti bude noci zdát.“

Podivej, Marky“ Kateřina skoro výhružně doprovázela svá slova mácháním příborového nože ve vzduchu. „Vim, že se snažíš bejt milá, ale já si nejsem jistá, že vo nějaký plnění snů stojim, kde sakra lidi berou jistotu, že se jim bude zdát něco, co chtěj, aby se uskutečnilo?“
 
-

Kateřina otevřela oči velmi brzy ráno, ještě ani nesvítalo a ona cítila nepříjemný neklid. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladný vzduch, zvedal záclonu, na strop se skrz ní odrážela světla z ulice a vytvářela zvláštní obrazce jak z jiného světa. Na posteli u otevřeného okna tiše oddychovala Markétina silueta. Napadlo ji, že by si mohla zajít do kabelky pro půlku neurolu, ale pak se rozhodla, že to zkusí vydržet, stejně jako svoje rozbité manželství, dceru a chalupu na dvě půlky, cizí ženu, kterou ani nedokáže nenávidět a kterou vlastně docela chápe, všechny chápe. Jen sebe ne.

Doufala, že tu není zbytečně, že si nic nenalhává a že se té noci pod krmelcem skutečně stalo něco, alespoň trochu blízkého zážitku z verandy a že v sobě najde sílu to zopakovat. Upnula se na tu myšlenku, jakoby jí už nic jiného nezbývalo.

Skrz zavřené oči do té své vlastní prázdnoty, aniž by čekala, že se cokoliv stane, že to cokoliv přinese, zašeptala: Christino?

„Christino!“

Tady. Tady jsem.

Sedím v koženém křesle před knihovnou svého muže, on tu není, mám na sobě světle modrý kostým a mluvím s tebou.

To co jsem prožila u porodu, jsem nikdy před tím nepoznala. S příchodem Nathaniela a Sarah se všechno změnilo, stavy, které jsem do té doby prožívala, nabyly mnohem větší síly. Na jedné straně jsem to byla já a můj obyčejný život, život matky, dcery, manželky, život někoho, kdo si tolik zakládá na všem, co je spojeno s jeho rodinou.

Na straně druhé jsem žila život duchovního vůdce, někoho, kdo ukazoval cestu těm, co ji nemohli najít. Bylo hodně lidí, kteří se na mě obraceli, a spoustě z nich jsem dokázala pomoci. Jak jsem ale měla tyhle dva svět skloubit? Ta druhá strana byla čímsi mystickým, plná energie, se kterou jsem se ve skutečnosti neuměla vyrovnat. Nedokázala jsem ji zvládnout, přemoci, nedokázala jsem s ní žít a přitom jsem tolik toužila po smíření.

Co mi pomáhalo, byl alkohol. Mnoho, mnoho let jsem byla velmi nemocná. Avšak věřím, že to, že jsem troska, by nebylo tak těžké přijmout, kdybych nebyla, kým jsem. Nedokázala jsem pochopit, že já tak silně duchovní člověk, člověk, který se prezentuje jako učitel, je ve skutečnosti tak slabý. Měla jsem dojem, že obelhávám všechny své žáky, svoji rodinu a nejvíc sebe. Pomáhala jsem lidem s jejich vizemi, silou, energií a přitom jsem tolik tápala.

Pomalým, klidným hlasem někoho, kdo už ví, dokončila Christina větu. Kdyby tu teď skutečně byla, podívala by se na spící Kateřinu s pochopením, snad by dokonce pohladila její chladné čelo. Ten moment, kdy se struna napíná k nevydržení byl Christině velmi dobře známý a věděla, že na tuhle už není radno hrát.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Kettu', 11.07.2016 21:01.

Názory čtenářů
12.07.2016 09:44
Wopi
Fajn čtení.
16.07.2016 20:30
ursi
..
25.07.2016 10:30
Okeya
Líbí, těšíme se na další díl ;-)
25.07.2016 13:21
Kettu
vy ste to přečetli?
tak to děkuju, I když bych klidně třeba to, co se vám nelíbí, pasáž, která vás nudí, nápad, kterej je blbej.
Mám to už celý, jen je potřeba pár mist opravit, třetí cast bude.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)