Vlak zrovna projížděl kolem Petrova rybníka. Franta seděl naproti mně a vyprávěl, že tam byl včera na rybách:

"Dostal jsem dva pstruhy. Vyudím si je a pak tě pozvu!"

Půjdu k němu rád a vezmu s sebou aspoň dvě lahve slivovice. V posledních letech se nás nepije a alkohol, kdysi tak ceněný úplatek, se hromadí po celém domě. Likérník praská ve švech.

Přišla mi zpráva. Neovládl jsem se a vytáhl mobil. Na facebooku mě o přátelství požádala osoba jménem Williamson Lashari. Podle obrázku to byla hezká usměvavá hnědovlasá holka. Potvrdil jsem a zeptal se, proč mě chce za přítele? Odpověděla:

„I like you, you are looking good.“

Rybolov a numismatika jsou dva hlavní Frantovy koníčky. Zrovna spolu jedeme do Ústí na měsíční schůzi pobočky numismatiků. 

"Vezmeš tu funkci hospodáře?" zajímá Frantu. To jsou chytráci, vzdychnu si v duchu. Myslí si, že mi namažou med okolo huby, jak jsem šikovný a hodí mi na krk ty mraky papírů! To se ví, nikomu se to nechce dělat. Je to nudné a zadarmo.

Další zpráva na Messengeru: Williamson se představila jako Clara z Ohia, blessed with perfect teeth and endowed with good sense of humor, 30 let stará, bez dětí a single Chtěla mi sdělit tajemství, ale jen když ji za to nebudu odsuzovat. Slíbil jsem jí to-

"Nevím," podíval jsem se na Frantu. Je v invalidním důchodu, dělá načerno, věčně je v hospodě, zatímco já se domů nikdy nedostanu za světla. Je to vyčůránek. I on je jeden z těch, co nechtějí být řádným členem. Řádný člen numismatické společnosti platí ročně 650,-Kč. Protože jsme ale v chudém kraji a šetříme, máme v pobočce ještě "přidružené členy." Ti platí jen stovku. Ale výhody mají úplně stejné. Zlevněný odběr pamětních mincí.

Messenger: Clara bývala pornostar, ale už před hodnou dobou se rozhodla pro počestný život. Proto si našla na internetu Australana, pracujícího v Nigérii pro naftařskou společnost. Slovo dalo slovo, stal se jí sympatickým (someone who is humble, hard working, faithful, trustworthy a knows how to treat woman like the way man need to be treated ...)

Najednou jsem se odtrhl od displaye a vzpomněl si, že jsem nechtěně zaslechl, jak se Franta baví s předsedou o mě:

"My už se nějak na těch řádnejch a přidruženejch členech dohodneme. Ať si Mirek mele, co chce.  Já nevim, co chce. Vždyť my ostatní se na tom všichni shodnem. Proč máme cpát Pražákům do centrály peníze?  Prostě ho přehlasujeme!"

Na návštěvu u Franty mě přešla chuť.

Messenger: Přemluvil ji, aby za ním přiletěla i s penězi a ve vší počestnosti spolu strávili den (we slept in royal apple hotel the following day but we didnt have sex) . The son of the bitch ji ale okradl a ona je bez prostředků v hotelu už 28 dnů. Později se přiznala, že už to je 4 měsíce. Má sice ve Státech 145.000 dolarů v sejfu, dům a dvě auta a sebou i šek na 25.000 dolarů, z hotelu ji ale nepustí. Chtěla, ať jí pošlu  nějaké peníze. Přísahala při Bohu všemohoucím, že mi všechno vrátí.

Franta přeskočil k jinému tématu: "Slyšels, Mirku, o tý progresivní dani?"

Vida, vyučený instalatér a jak se zajímá? Nereagoval jsem, a přesto pokračoval: 

"Progresívní daň je všude na světě," rozčílil se na zbohatlé Pražáky, "jenom u nás né!"

"Připadá mi nespravedlivá," odpověděl jsem to, co si opravdu myslím, "proč by měl ten, kdo je šikovnější, platit poměrně víc daní? Vždyť z nich většinou ani nic nemá! Víš, že před sto lety se volilo podle toho, kolik kdo zaplatil daní! To by sis, Franto, nezavolil!“

"Ale, prosím tě, Mirku, takový blbý kecy! Jak šikovnější? Jsou to hajzlové. Podvádějí a kradou."

"A ty nepodvádíš, když děláš načerno? Začni u sebe!"

Zmlkl a asi si o mně myslel svoje.

Messenger: Nabídl jsem Claře-Williamson, že se spojím s její rodinou v Ohiu. Odpověděla, že otec i matka jsou už mrtví. Přátelům také nelze zavolat, protože si doma nechala zápisník s kontakty. Ještě dobře, že jí ti hajzlové dovolí psát nekonečně dlouhé text messages. Prý jí úplně bude stačit, když pošlu 205 dolarů hotelovému manažerovi Oyewole ve městě Abeokuta, poštovní směrovací číslo 23439.  

To, že pár chytráků, numismatiků, ušetří 550 korun, se nelíbilo kromě mě ještě Houskovi.  Zrovna teď jsem si vedle něho sedl. Ten si ale nechtěl dělat zlou krev:

"Já k tomu nic neřeknu, Mirku, seru na to. Neslouží mně zdraví a žena taky říkala, ať se do toho nepletu..."

Řešení přidružených bylo jako bod na programu, ale předseda něco zašuškal Frantovi a bod mlčky přešel. Věděl jsem, že udělal chybu. Schůze ani nebyla svolaná podle nového zákoníku, nezvolila předsedajícího a změnila svévolně program bez jakéhokoliv hlasování. Kdybych to dal ke správnímu soudu, vyhrál bych to. Chvíli jsem nereagoval, ale pak jsem se přihlásil, srdce se mi rozbušilo, ale snažil jsem se působit rozhodně:

"Pokud vám ty chytráci nevaděj, tak mně jo. Vystupuju s okamžitou platností. Sbohem!" a prásknul jsem za sebou dveřmi.

Messenger: Nabídl jsem jí, že se spojím s její rodinou v Ohiu. Odpověděla, že otec i matka jsou už mrtví. Přátelům také nelze zavolat, protože si doma nechala zápisník s kontakty. Ještě dobře, že jí ti hajzlové dovolí psát nekonečně dlouhé text messages. Prý jí úplně bude stačit, když pošlu 205 dolarů hotelovému manažerovi Oyewole ve městě Abeokuta, poštovní směrovací číslo 23439.  Napsal jsem jí, že musím jet do bankovního trezoru v Rychnově, musím zaplatit taxík, abych tam dojel, a vzbudit mimořádnou noční službu k sejfu. Ať mně pošle přes Western Union nejprve těch 4.350,-Kč. Že jí to všechno vrátím a že kvůli tomu po svém osvobození nemusí ani letět do Evropy, ani se mnou mít sex.

Bylo docela teplo a na nádražní lavičce se sedělo pohodlně. Minula mě maminka se dvěma dětmi pejskem. Nemohlo jí ještě být ani pětadvacet. Nohy měla štíhlé a nádherně tvarované a skvostný pas přesto, že měla džíny. Už aby bylo léto!

Měli s sebou psa. Podobného měla Slávka. Nedávno ho nechala utratit. Měl něco se zadními  nohami. Když už je za sebou sotva vlekl, zašel jsem bez jejího vědomí k jejímu veterináři, je to spolužák z gymnázia, abych se zeptal na prognózu:

„Není to dobré, Mirku,“ podíval se na mě zpříma, „ ale rozhodnout se dcera musí sama.“

„Ona se nerozhodne, visí na tom zvířeti a raději se sama zničí, než aby no nechala uspat.“

„Co po mně chceš?“

„Stačí, když jí správně navedeš, jako že spíš není naděje a že doporučuješ …“

„Ale to by byl podvod …“

„Prosím tě, nech si ty kecy na etickou komisi. Já mám toho psa taky rád, ale on už se jen trápí a Slávka má dost zkažený život postiženým děckem …“