„Kde jsi, kde jsi? Celou stránku, kde jsi?“ volám nazdarbůh kam se dá a nepřestávám znít, „Kdo tě v textu chce mít jako já? Čekám tě, kde jsi?“ nevím ani... kolikrát... jsem musel přijít za tebou, napořád, sem přijít a nebýt sám na té královské stoličce, v trůnním sále po mně sáh` smutek, víš, další píseň z jukeboxu už dohrála, je o několik málo hodin více než trošku, připomněli byste klepajíc prstem na ciferník, abych měl jasněji v bezčasí, a už se vaří voda na každou svini, na tebe a na tebe, však víš, bar mi sype světlo z rukávu... A ty tu neeejsi.

Dvojto... milče mouder, vtělení Pazúzu, burácivý pekelný vichre, ztrácíš se mi, přitom zvracíš myslitelná jména do prostoru, kokokoktáš jejich domácké, úřední, zastaralé varianty, a já už nevím, zda je to dobře nebo špatně, že je chrlena mnohost, dštěn zmatek identit, bezejmennost orazítkována, zardoušena roubíkem. Vdechls mi inspiraci, na to si ještě vzpomenu: za letní noci, kdy zůstalo otevřené okno, se vzduchem nesly mechanické & organické skřeky od popelnic (jak nás vzdělávají stránky bedekrů pro lokalitu Eger, region Elbe, provincii Germanie, čtvrtých rozměrů Říše), za řevů cikád vály odéry předeher_orgasmů–venerických chřadnutí, zatímco se ve stínech krčily zkřivenosti a čekaly, až za kuropění přijdou jejich úlevné konce, budou odvedeny do sprchových koutů, kde se už v hrbení neschovají ani samy před sebou; tehdy ses mi přisál ke všem tělesným otvorům a vstříkl mi do dutin příběh, až to zabolelo, ale já se neprobudil, jen se dál propadal do bezeden nočních můr, potil za letních nocí poslouchaje cvrčkariánské chorály, umíral znovu a znovu svlékaje se z kůže, oblékaje se v kůže-stínítka-na-lampy těch druhých, bezprizorných zkrčenců, co jim oficíři vytrhali zuby, vyskládali boty, šatstvo, brýle, protézy končetin, jež chtěly slastně mizet za svítání, do úhledných fííí komínků, řad, němých barikád alles in Ordnung

– tak se mi ve vědomí zrodila zmatečná struktura Uroboříka, příběhu stočeného do klubka, svlečeně oblékaného jako svatojiřská havěť, ta armáda skautíků s klepýtky, uštíplými ocásky, klenutými jazyky, hotový pomnožný Týfón, bratr Pazúzu, hrozba seismografů, vířivý otec pohrom; vše toto mi řekla vědma egerská, ochutnávačka hub, lesní žínka, ta, co přespává na hřbitovním býlí a dýchá do hlíny, vyhrabává si nemrtvá nemluvňata ze zchladlých lůn a učí je artistně chodit-balancovat, tleskat ručkama nad slávou světů, mluvit jazykem mrtvorozených.

Asi jsem to jméno zapomněl. Už ani nevím, na-co-na-koho jsem myslel, kdo že duní jako hladovějící břicho vulkánu, rozdmýchává žhavý vítr, aby bral s sebou trsy trávníků, na nichž se válí zřící šamani-všudedomovci; rozběsní tajfun, co strhává edensky rozkvetlé zahrady, střechy i s kočkami tichošlapkami. Čeho že se měl týkat tento odstavec? Vědmy egerské, jak jsem ji poznal, vstoupil do jejího domku z vlnitého plechu, košťat, kartonových valů, rákosu, do čehosi, co by v latinsko-olméckých slumech zářilo coby paříž-hilton-president-wilson-grand-resort, až by domorodí odvraceli tváře plačíc, že oči shořely na troud a nerv se zatavil do očnic, takže pohoda jazzrock? Ano, neprobral jsem ji příliš důkladně, zkratkou naznačil jen její obrys, funerální zvyky, jak se mohou jevit případnému návštěvníku Egeru, města ohybu řeky, zrádných meandrů, sexu za padesát.

Tedy o ní: Lesní žínka je mistryní fungální alchymie: mám-li tělesný či duševní neduh, ona vždy ví, který že to klobouk vhodit do vody a té uvařiti, jakou že to sušenou houbičku v hmoždíři potrápiti a ke šňupnutí podati, či snad nakládané poklady k čaji, prášku ke kýchnutí nabídnouti. Všude, i přestože zavřu oči, zamáčknu si je a vidím vesmír vydechovaný olihněmi, scénáře možných světů vomitované gargantuou, mortadellou, gorgonzolou, vidím ohňostroje jejích očí: šedé, upřené, jako chřtán propasti nemrkající, jinak by to byla chlopeň (a to bychom byli v popisnosti bezradní, nečekaně se objevili ve slepém ramenu, v ohybu, jímž teče jiná řeka... je vůbec pozemská, není to nepřekročená Styx, zavčas vzpomenutá Léthé, ubulený Acherón?).

Dobrá, shrňme si nyní encyklopedii informací: předpokládejme, že je starší padesáti let, tudíž by mohla být vypravěčovou matkou, o níž však pojednáme jinde; je sensibilkou a mystičkou, anebo se tak toliko jeví, a proto jest spíše šarlatánkou; je buď sociálně či duševně šílená a/nebo je opředená morbidními mýty, tak charakteristickými pro malé město, jímž Eger nepochybně je; zná či ovládá hermetická umění, která jsou pro vypravěče pozoruhodná, a proto je ochoten za ní odcházet do příbytku „z vlnitého plechu, košťat, kartonových valů, rákosu“, aniž by se pohoršoval či se čímsi zamazal.

Poznal totiž, že je schopná předvídat věci příští, říct s přesností na setiny centisekund, že támhle se v tu a tu hodinu zřítí letoun, odkutálí se černá skříňka a najdou ji až agenti tajných služeb, že prý se zjevila ve vládním tresoru, nikdo nepřežije, jen cestovní doklad se černá a zlatí na bělobě trosek, a pak že kdosi vystřelil tichou raketu země-vzduch, pche, to si jen vyšel rotor na špacírgang a odrotoval do kaňonů či hor, tam že si hověl na bidýlku z borových větví silných jak paže Gargantuova a krákoral strojové písně do širého okolí kaldery, z níž trčí žebra trapperů a jež krvácí jezery slz země, nářkem z toho, že nepřiburácela obřiska, nepřilétly olihně, houby z Yuggothu, takže vizme raději rámě sekvoje vždyzelenévždyzčernaléžáremzrotoruspadléhojakojitřenka, tak že pravila federálně centrální bezpečnostní informační složka, zaklapla se a svolala tiskovou konferenci.

[Naprosto úžasné, že, paní Blažková! Jen si to ověřit v žurnálech.]

Nebo věděla, na co že zemřel pan Tydlitýd z panelového sídliště vzoru „Stalinovy holínky“, jež se plíživě stávalo vysídlištěm, brlohem podsvětí, hnízdečkem lásiček s početím a povitím nikoliv do země post mortem, jak nám s hnusem popisuje snaživý archeolog, nýbrž do prýskané vany, mezi nedopitý chlast, aniž to pan Tydliták kdy zvěděl, přitom zemřel o něco později – neodsunut z no-go zóny –, než předpověděla vědma egerská: ve spánku se mu totiž z těch nepokojů uvolnil zub, rozloučil se kvapem s dásní, byl spolknut a putoval zeměmi slinivek, banánovými republikami játra, žaludků, žlučníkovými emiráty, knížectvími tračníků, enklávami slepých střev, Achilleovými patičkami kop kop uvízl mezi obratli coby výhřez plotének a zavlála síť branky, to je góóóóóól!, stékají se řeky-fanoušci, v nichž plavou pozůstalé orgány, útržky jmen, a mícha celá prokopnutá, páteř vyfouklá jak meruna, tam kdesi v oblasti krku se snoubilo šero se šerem a rozevřel se vesuvianský jícen – ten, co všechny přivede, do temnoty sváže pro opilého pána, jenž dlí na trůně –, a stolička wíííííííí šup ven z těla jako mičuda do hlediště do těl, nu a čtenář znalý medicínských tajů ví, že tímto hattrickem krále elfů pod nebem se zastavil Tydlitýkův krevní oběh, svobodná provincie plic vyhlásila bankrot a guerilla rozkladného procesu přešla do ofenzivy, a tudíž se stala lidovou milicí či revoluční gardou; ale: jak si pamatujeme, a nebudeme proto více beletrizovati čili vyprávět proti ne-toku vyprávění tokem nevyprávění, orákulum se zmýlilo, neb bylo ten den živo jako na stadionech, mezi vlnitými plechy, v betonové zástavbě, uvnitř neobiedermeierovského bordelu jsme se na sebe culili, cucali čaj z čirůvek a ona mezi doušky vyprávěla o zubu, jak putuje nezeměmi syfilitických guvernérů a coby gejzír vyvěrá z hlubin tkání, a proto pomotala možný svět dentálních poutníků se světem aktuálně smajlíkovým, cucavým jak hašlerka.

„Prd a pšouk věděla, baba houbařka, nás neopije žádným čajíčkem!“ mohli bychom soptit a byla by to pravda pravdoucí, že sice nelhala, leč zmámena zrádnými variantami jak-co-kdo-kde se topila v tom močálu modality a zpívala labutí píseň o střelách, mužích v černém, zhoubných výronech mezi krčními obratli, o rotujících sovách-strojích na větvích, hrobech v kráteru, dokud nezmlkla bahnem. Je to její roztroušenou pamětí, že zprávu o zubním cestovateli spletla, nevědomky zkombinovala s dvěma situacemi:

1. kterak tetu H. rozbolel v noci zub a ona v napětí nervů resonovala coby struna Cé celou noc, aniž by se probudila, a proto byli ve zmatku povoláni požárníci a záchranáři, jak pojednáme dále

2. kterak se tetě H. uvolnil z kolene šroubek, dal si pár buchet do rance a ahoj, širé tělo, budu tě objevovat, selfíčka v srdéčku cvakat!, jak popíšeme dále v tomtéž příběhu, jenž se dlouho tvářil jako apokryfní.

Jak vědoucí získala přístup k těmto zapomenutým episodám, není radno pátrat. Předpokládejme ale, že získala přístup k federálně centrální, bezpečnostně informační složce o všem, co se událo či udát mohlo, že intuitivně prožívá vše to, co lze – v nadmezipodnárodních parcích, v našich zbědovalých tělech, mezi mechanicky mokvavými popelnicemi, ve zdech z drolivých panelů, kde se dopíjí flašky šnapsu, říhá a fackuje do bezvědomí, protože míza musí proudit, pyje růst a zůstávat vklíněné, dýluje se bílý maso, až pupky tyjí a sulcově se třesou v klínech – zakusit, zapamatovat si a zapsat.