| Prolog |
|---|
| Nyní s podtitulem: Chybovost |
|
| Nekropotence38 |
Už vím, už coby radostné bezbožátko vím, proč že jsem tu zamčený, nicotou & veškerenstvem zakletý král Možného: pykám „tu“ zřejmě za to, že jsem zaživa nepsal cokoliv hmatatelného, ba ani hlavou mi neprobleskla noblesní myšlénka na akcí přecpaný sled příhod, abych se v něm neztratil já ani mí milovaní, a proto mozkobouřemi bičovaní čtenáři – aby třeba rek Písma, nazývejme jej stále Dvojtou mnohomyslným, chlapíkem tisíce podob, osobností, nálad, si jednoho neblahého dne uvědomil, že nezvratně biomechanický osud, nesmlouvavě, přitom tak tiše spěje k nanicvstoupení; že ta spanile odumírající tkáň tíží tělo k sesutí, vědomí ke spánku, z něhož nyní promlouvám.
Jako kdyby to bylo nějaké prozření, rozvrhněme jej jednoduše, ovšem s přihlédnutím k závažnosti duševního zrání:
tik v pravém oku,
hned nato v levém
– nebo to bylo naopak?
Na tom už nesejde; už proto, že dotyčný dvojtovsky, znuděně ze světa zesnul, sesul se k zemi, rozvalil se jako lemra, bréca od popelnic, jako ožralec mezi flaškami... nebo se tak stalo jinak, totiž potutelně, vpravdě ve snění, aneb: ze sna o snu do Sna? Asi jsem stará vojna, jedna do prázdna pulsující, ohraná synapse; zapomněl podrobnosti, podmět i s přísudkem, či je snad nezapomněl, ale podvědomě je zvarioval k nepoznání, neb jsem obdobně chorobné nemakačenko, rozvalené pro změnu na baru, obklopené plachetnicemi se zlatým parožím na stěžních, piráty z Neverlandu, myslivci s tiky v obou očích, na pažbách-spouštích kulovnic, kanci, tetřevi, bažanty a býčí krví, mulatkami, hispánskými šťabajznami, eh, zkrátka zalknut láskou k zapomínání.
Nu ale o smrti nevyprávějme, máme jí i tak prorostlá ústa, žaludky, ledviny, kostní dřeně, mozkovny. Chceme přeci vyprávět a nikterak přehánět, jak Dvojta v dětsky existenčním poznání pobíhá, postává, polehává, dřepí, lázeňsky se prochází po Egeru a učí se rozpoznávat, kolik času tomu kterému a té které zbývá, než je sežere brajglmamá hlína, vcucne Zefiros.
„A píše mu to?“ ptáte se sborovými, cheburínskými hlásky, radost poslyšet.
To si pište, že píše! Psát se dá i dovnitř, to jste nevěděli, nebo: nezkoušeli jste psát v duchu. Nebo ano? Třeba i vy jste napsali desítky románů, básnických klenotů, aniž to víte. Zrovna teď dokončujete kapitolu, rozepisujete novou strofu, promýšlíte odstavec eseje, tedy jak jej elegantně navázat, aby se had zakousl, viz výšiny a nížiny koheze... – cítím to z vás, čicháte klamné zřetelnosti světa stejně jako Dvojta-zvídavec pouličně větřil mízu mladých slečinek, močovinu vsáklou do punčoch starých panen, pižmo starejch chlapů, ech, či jinak, s empatií vnoučete: vyšisovanou, škrobenou, měkce konejšivou vůni vrásek, mýdel s jeleny; poznával jejich strachy o lásku, obavy před samotou, plíživé představy, že jednou se probudíme nazí, okradení o poznání jazykem coby před-edenští alzheimerovci.
Vy jste navlas stejní blouznivci, a snažně vás prosím: nezdržujte mě v tom šílení od vyprávění, teď to bude napínavé, slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, k tomu ať mi napomáhá vlast a semtamťuk bůh. Kde že jsem skončil? Ano, u toho, jak píše, zatímco koná cokoliv jiného, že totiž píše v nitru, je bezohledně urputné vnitřní Já, božsky bezbožný rotor, jak jej vystihl přítel.
Pozoruje-píše „sukénky mažoretek, francouzské hole, sítě na vlasy, aby se zůstávalo šviháky lázeňskými i po procitnutích, čerstvě umyté dlaně, umělý chrup ve sklenicích s vodou, zapomenutý v prádle, mezi zavařeninami“ – ach ta čubčí droga pozorování! Nebo to bylo prokletí: Dvojtův nenápadný pohled by probudil i sfingy v Údolí králů, přestavěl pyramidy v mlýny na mumie, penetroval masivy mirihwidu, až by se zem třásla, kmeny padaly a čiře náhodně tvořily pagody nikoliv k zapálení, nýbrž k pohřbívání zaživa, jak praví vybrané, nízce-vysoké dvojtovské představy.
Byl čímsi, za cosi proklet, odsouzen k vše-percepci i ve stavu bezvědomí, i v majestátu smrti – jeho pichlavá očiska nesnesla jen tak ledajaká ženština, a ty pohledy, panstvo-damstvo, byly hradbami města Uruku, zdmi Pupků světa; a proto se mu dařívalo lovit (to se bláhově domýšlel, že je ztepilý lovec-sběrač, a přitom byl smrdutým, přes rameno přehozeným opossumem) to damstvo, pro nějž je každá cizí záhada – převodovky, análního sexu, mánie sběratele flanelových košil, homeopatického & hermeneutického pojídání soplů, zběsilé zahálčivosti – mystériem jejich vlastních niter, a proto vábivým jícnem průrvy, číhavou, nakažlivou autoreflexí, tajemnem sebe sama.
Nic nepřeženeme, když napíšeme, že: miloval čtenářky očí a ony zas milovaly jeho skrze pohled fyzický, štiplavě literární. Dával jim ke čtení svá díla, snad aby jim usnadnil četbu charakteru, temperamentu, poznání jich samotinkých skrze hlubinné poznávání beletristy, ovšem... jak to popsat?
Aha, jasné jako facka
a druhá chycená o zeď Cuzca,
třetí o schod zikkuratu:
jako kdyby tvořil tak, aby se neztrácel, nebyl přečten. Potkám-li & zpovídám-li jej teď, uslyším přibližně takovou konfesi: „Četla mě a jak četla celé romány, co jsem sepisoval, torsa na pokračování, mizel jsem, nebo mizela představa o mně jako bytosti, zůstal neznámý text psaný cizím jazykem,“ a tedy psaním mizela jeho pozemšťanská identita, stával se vše-autorem, kolektivní poetikou, rozplýval se mezi stránkami, odstavci, větami, jednotlivinami výrazů, interpunkcí (,) až (.): chtěl se vyhnout zatracení urputnou snahou o nečitelnost, a přesto beznadějně, v přímé úměře průsvitněl tím, jak se plémě dam prokousávalo jeho texty – dam, ženských, ženštin a ženušek, protože bytosti podvojných & potrojných pohlaví zpravidla neměly motivaci otevřít román na stránce s odstavci a větami a výrazy a interpunkcí (,) až (.); chyběla jim pudová, ješitností netlumená zvědavost a bláhová touha přetavit krasopísmo v duševní dokumentaristiku.
Nyní se musím v červenání přiznat, jak ostatně pozorní čtenáři dávno vědí, tudíž jsou následující věty hnidopišským, pro sichr trouseným vysvětlením, že Dvojta je právě oním záhadným, mýtickým Neviditelným autorem – coby znavený neuron tvorby jsem byl ošálen mimikrami, nerozpoznal ekvivalenci těch zdánlivě podvojných entit.
To on, coby duch zaživa zmizelých, se zjevoval v redakcích, to jeho jméno bylo úlevně zapomínáno, až se redaktoři drbali navzájem na hlavách, ó, jak je vadnutí paměti nesnesitelně svědivé, kdo že to měl na straně té-které mít příspěvek a zda vůbec nějaký měl být, totiž že se drbohlavové spletli, přepočítali a že tedy ta-která stránka čísla je chybou, a oni sami že jsou sklerotickými chybami; nu ale co s neviditelným textem, co s inkoustem fantomem?
V jejich hlavách děravých zela podivná výduť, nabobtnale prázdný prostor po čemsi... po čem vlastně? Že by po vyprchalé vzpomínce na nesouřadně psanou (,) až (.)? Po snivém zmatkářství typografa, jenž si usmyslel, že font toho-kterého textu má býti bílým jako sníh na květech jabloní (prozradíme pikanterii; přesně o takové metafoře – vyčpělé jako dvojtovský tvůrčí příspěvek – se mu před uzávěrkou zdálo, duch všech míst k sazeči promlouval, zatímco se zahrada bělala: „jsi bílý jako snížek na květech jabloní ty můj texte spanilý ejhola hej nic nemeškej natři to jak tomík sojerů ty snížku na květech...“ atd. apod.), a pak se ve spásné demenci pozapomnělo, že kdy nějaký ne-spanilý text byl, že ho kdosi napsal, že ho jiný tomík natřel, další sojer smazal? Je příliš mnoho tajemství, příliš mnoho svrbivých otázek, a tyto zas kaskádově plodí nové blešky, blešice a blešivce (?), a proto je snad snazší neptát se, zůstat u prosté, morseovské interpunkce akát-nástup, zapomenout na zapomínání a jak to bylo s neviditelným, ve čpavém literátství rozpuštěným Dvojtou. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 09.11.2015 20:33.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
1
2
Wopi 
Killgore Trout 
slunečnice