Dílo #69879
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:01.10.2015 17:54
Počet návštěv:563
Počet názorů:6
Hodnocení:2 1 1 1

Prolog
Poněkud delší teď.
Nekropotence37
Než se pustím do črtání následných konfúzních obrazců – ovšem kde se vzaly, kde je jim konec? –, zavzpomínám akademicky přesnou citací na bezejmenný, v dějinách písemnictví zapadlý opus Neviditelného autora, protože, světe, div se a zůstaň pohromadě!, hovoří mi z duše. Onen antihrdina kulturního světa, nápadný půvab všeho nerealizovaného, výmluvně mlčenlivého, uvažuje v jedné ze svých rukopisných konfesí, k nimž mám exkluzivní přístup jsa literárním vampýrem a hrobařem v jedné osobě, právě takto:

„Reflexivní psaní, jemuž se pohříchu věnuji, vyžaduje empatii vůči textu, tj. zobrazovanému a zobrazujícímu, a stejnou měrou vcit do vnitřních pochodů, běhů a letů toho, kdo píše či vypráví (kdo vlastně píše? jsem to pořád já? kdo je ? dozajista se však stavem vědomí ten, kdo ‚píše‘, ergo toliko fyzicky uhazuje do kláves, liší od toho, kdo psychicky, vztahem text-čtenář, ‚vypráví‘; a tento stav vědomí v bytí a nebytí vyrůstá, nekonečně se re-formuje, z duchovního stavu aktuálního, jemuž zanic nerozumím – a hle, možná nutnost vyprávět, poslepu se šourat, klopýtat, propadávat ke zdroji všeho ne-vědění!). Taková chody, běhy, lety odrážející tvorba stává se cvičením v lidskosti, královskou disciplínou, byť ji absolutně neempaticky nazýváme poetickou masturbací; grandiozní prostná ducha, jakkoliv se nám zdají genocidy a suicidy leckde líčené nelidskými, jazyková stavebnice nesmyslně vetřelecká (…)“
atd., apod., přičemž v následující kapitole Neviditelný připojuje medailony naprosto mrtvých, zároveň ale fiktivních tvůrců, opovážlivě zaznamenává spiritistické rozhovory s těmi nebožáky, provozuje vskutku literární nekromancii (aneb Kterak zvěstovati vývoj a zánik dějin zní podtitul díla) vyvolává fantomy, jež vtěluje do svých sentencí; vede hovory k sobě skrz hlasy ze záhrobí, hlasy možného, hlasy skutečně neskutečného.
[Laskavý čtenář, dychtiv zmíněných, nevzpomenutých autorských person, nechť je uspokojen tímto historiograficky zlomkovým dodatkem:

„KLIMEŠ Čeněk, 22. 8. 1904 Domažlice – 19. 4. 1945 Protivín, holičský mistr, příležitostný lunatik, partyzán, básník whitmanovsky-anakreontického typu. Matka hokynářka, otec neznámý. Legenda praví, že za první války jako nezletilý chodíval K. domažlickými uličkami a zvučně pronášel své mladistvé verše kypící výsměšným vzdorem k habsburské monarchii, což bylo – vzhledem k jeho nepřítomně nepříčetným zrakům za těch nočních potulek – c. a k. orgány hodnoceno jako neškodné náměsíčnictví, tudíž bylo lze poslat jej matkou na vyučení lazebníkem. Svou profesní pílí dosáhl za doby první republiky respektovaného postavení – jeho holičský salon se stal vyhledávaným místem nejen z důvodů kosmetických: maloměstská vzdělanostní a kulturní elita jej navštěvovala i pro osvěžení na duchu. K. totiž během pracovních úkonů ústně presentoval svou básnickou tvorbu zákazníkům salonu, stáli-li o ni – tehdy však jeho poesie jest nikoliv formy protestní, nýbrž oslavující víno, pivo, zpěv, ženy a muže (dík absenci mužných vzorů během jeho dospívání), a proto se K. stal básnickou ikonou domažlické homosexuálně-bisexuální bohémské komunity, o níž se dodnes pramálo ví, natož aby se o ní zasvěceně psalo. Od počátku druhé světové války se v jeho tvorbě počínají znovu objevovat podvratné (protinacistické, protiněmecké) tóny jakoby meziválečným, eroticizujícím obdobím potlačované, avšak za válečně genocidné hrozby násobené. V té době píše K. ironicky stylizovaný manifest pacifismu Deník diversanta (knižně 1967), zakládá a řídí odbojovou proto-samizdatovou edici Úsvit, v níž, krom úryvků z výše zmíněného deníku, publikuje své básnické texty z předešlého údobí. Kolem 1944 se za nevyjasněných okolností přidává k nepočetné odbojové skupině Šumava II, po nezmapovaných, ovšem dozajista obskurních, tj. dle lidových pověstí partyzánských, rabujících, znásilňujících, leč živelně básnických episodách se K. utápí v bahně Radomilické mokřiny poblíž Protivína – takto navíc činí velkolepým, romanticko-existenciálním stylem: mlčky, zamračen a s poslední myšlenkou pod jazykem. Je pohřben v nedalekých Milenovicích coby Neznámý Vojín.“]
Proč že jsem si dovolil obtěžovati koncentrovanou mysl našich věrných „čtenářů“ otrockým citováním (jste tam? nejste spíše posluchači? čichači? hmatači? sensoři-šampióni zkušeně si prsty pulírující nozdry, gymnasticky koulící bulvy, melete melete kávu pro dědky a báby, abyste procvičili velejemnou motoriku všech deseti-dvaceti? anebo raději nejste, fingujíc mršinky, osvobozené od veletrhu vnímání?)? Protože jsem duchem i tělem Analogie & Asociace, neznám nic krom vytváření koherence – na základě vnitřní podobnosti vyprávěného a líčeného s nevyřčeným, pravděpodobným, vylhaným –; a přeludné inkoherence – to jest ošidně nesouvislého vnějšku, jak jej nahmatáme, cítíme, slyšíme a vidíme, přitom dříve či později s úlevou seznáme, že smysly jsou tu od toho, aby zrazovaly –; vzpomenu si tedy na nám již známě neznámého Čeňka, toho rmutného čtyřicátníka s očima jinocha a zjizveným srdcem starce, jak mi nevyprávěl svůj životní příběh a musel jsem jej tedy vyčíst, odtušit z nevysloveného, napsaného někým odporně, fuj, uprchlicky cizím.
Páchne rašelinou, migrant, sem tam vykašle Bažináčův chám, vyplivne kořínek, ledovými prsty mi umatlá barový pult, na němž nezůstávají bankovky, jen duchařské otisky prstů (a tudíž to jsou spíše kostnaté přídechy cizineckých, přesto tak přivlastněných životů) po mých hostech. Partyzán z mokřad, přízračná syntéza historických okolností a daností, je ale jiný než většina ostatních zjevivších se: nemluví, tedy už nechce mluvit, recitovat verše jako tenkrát coby poeta-pouličník, natož protestovat vůči běhům světa, nebo užívat posmrtného blaha telepatie, té zapomenuté řeči mrtvých, lidí i bohů, nás v božství transjazyka; snad složil přísahu mlčenlivosti, kdesi před kterýmsi bohem, před sebou samým, co my víme.
Krása vesmírná sálá z toho nevědění, až vám běhají mraziví chrti po hřbetech, berany berany brní od krční páteře po temena jako při genitálním vzrušení, což? Víme však i leccos jiného: někdy tu jóžin z Elysia, původem ale i z nepřítomných, nám vzdálených, nejsoucích Domažlic, sedí se mnou, klame zjevem – nebylo jeho stručné curriculum vitae napsáno, a teprve potom se narodil, žil a umíral v jedné z verzí příběhu? nevděčím jeho společnosti pouhou zmínkou z knihy mrtvých jmen, z mého soukromého Necronomiconu? nejsem snad strůjcem veškerého heroického tragikomična zde líčeného, osnovatelem smrtí, ožívání a zatracování? ale kdeže! tyto a jiné chody-běhy-lety-lehy pouze zpřítomňuji ve stojatých vodách věčného, již to bylo myšleno, a tedy předepsáno duchem; třeba v zákoutích nekropole, v kryptách, co jim říkáme „všude doma“, najde klid, němé spočinutí –, v jednu chvíli problikne a zmizí, v druhou se objeví na Polích Věčného plamene číslo popisné 51 a lze jej vidět, jak se v posmrtné únavě přidržuje kandelábrů, hledí vzhůru jako by tam čekal oběšené, chrčivé šťastníky, o tolik mluvnější nežli hrdinsky zetlelý a ledabyle pohřbený Čeněk Klimeš, penetrátor rašeliny, mistr břitvy a pera, náměsíčný křikloun!
[Nechceme malovat Čeňka na zeď, ale nevyhýbáme se další příznačné citaci z neviditelné Nekromancie aneb Kterak zvěstovati vývoj a zánik dějin, tj. drze z fabulací uhnětené dějinné nedanosti, a protože vyprávěné dění jest historie nová, samotným činem narace stává se eratickou „pravdou“; čin recepce je naopak četbou zvečnělým poselstvím ducha, zpřítomněním, zkrásněním soukromých dějin beletrizací, tedy poetickým žitím světa v nepoetickém světě: „Když chcete žít literaturou, leč nevadnout ne-mrtvě únavnou, omamnou hrou na literátství, musíte ztratit kontakt se světem, se sebou samým – stát se v momentu vyprávění Vším myslitelným, trans-bytím, vše nepojmenovatelné a nemyslitelné v tom obřadu tvorby mizí z mysli – ostatně nikdy nebylo.“]
Jakýchpak činů se ale dopouští náš-můj host, raději polozapomenutý básník, jenž se šťastnou náhodou dostal z království tiché stagnace do hukotu, burácení, dusotu, pekelně nebeského hřmění, kvilu, štěbetání, mručení, krákrákání, tedy do turbulence města zatracených? Problikává snad pod šibenicemi v harmonickém neladu s osvětlením? Vznáší se nad žhnoucí zemí, protože pohrdá hmotou, nezemskou gravitační silou, částicemi hypotézy o posmrtném? Nebo si naopak pokorně kleká a líbá zem zaslíbenou jako to dělával Dvojta-navrácenec před nádražím egerském, dušen prachem cítě pot vasalů dějin, slyše kobylky zkázy, jak klouzají ve vzdušných proudech nad městem a vyhlížejí obětiny; kvil taxíků; hřmění pekelných pasáků a vaginálně-anální hučení rajských kurev; dusot mužů, na něž čekáme noc co den, co spěchají předat dávku a odejít vařit kašičku v zeleném rendlíčku a tobě nic!; štěbetání dětských prostitutů, co se tváří jako pohřešované strojky na přetváření hmoty, aby se svět točil dál a jehňátko zůstalo celé; mručení po použitých kondomech, zátkách od piva, chrchlech hladových kanálech; nikdyvícsenevrátím-krákrákání odkudsi z korun stromů, na nichž kvetou, pučí, rostou a jsou sklízeni – viselci, tak pavlačově upovídaní, že přemluví veškerý kvil až kroakroa, až ohluchnete? Vůbec ne: na Polích Věčného plamene číslo popisné 51 potkává pár letmých známých, o nichž ještě pojednáme v rámci učené intertextuality, jež poznal díky kompendiu věčně ležících, nemrtvých, kráčejících umrlců v záhadě věků znovu a znovu a znovu umírajících.
Podává si s nimi gentlemansky ruku (ach ta civilizačně-kulturní gesta, nezbavíme se jich ani v nebytí, srostou s naší posmrtnou identitou, nazvěme je v akademickém zápalu duševními memy; ponecháme si je jako rysy mortálního obličeje: tak, jak jdou roky, desetiletí, pozorujeme ochabnutí, podléhání buněčnému vysoušení, přitažlivosti zemské, záhrobní, přitom koutky, křivka brady, sklony tváří, architektura čelistí – všechny si zachovají svou esenci, jsme tak rozeznatelní i po generacích, byť si to nepřejeme, chceme být zapomenuti, raději neživí nežli stále na očích, kvetoucí, pučící, rostoucí a sklízeni absolutními, chichotavě hravými hrobaři!), snad aby ukázal, že je taky mrtvě živ a netřímá meč, byť, obcházeje polí pět s verbální násobilkou na rtech, nevyslovené je mocnější zbraně; oni jako legie nepoznatelných autorů, kolegů ve Slovu, jej obklopují, no to snad né! Připomíná to sjezd přízračných spisovatelů, tajemných písmáků, snaživých sloganistů, chorobných copywriterů a nájemných veršotepců, snad se zjeví sám předseda a pronese uvítací řeč, jejíž znění si důmyslní receptoři vmžiku vybaví, to není podstatné.
[Budou-li naši čtenáři hodní skřítkové, králové Elfů pod nebem, otiskneme v románě ještě pár autorských medailonků, abychom kadáverské vyprávění oživili o vpravdě literární reálie. Pro dočasné uspokojení zmiňme, že na sjezdu onoho světa se vyskytli mj. tito výtečníci: chromá básnířka z podhůří, jejíž zelené zraky v průběhu života postupně šedly, bělaly se, až bývala hrůza pohledět do těch očí bez duhovek, ve stáří se nechala svými žáky vynést na vrchol hory, kde, ne-hledíc do kraje pod sebou, tiše chátrala a spřádala báseň básní, již si už nikdo nepřečte, uslyší leda padání vloček na její shrbené tělo; romanopisec s porušenou rovnováhou, který od narození chodíval jako by balancoval na laně, pod ním volný pád a nicotné ležení, a tedy vznikl mýtus o věčně opilém autorovi aneb Pěsti ve slovech, že totiž jeho spisování jest ekvivalentem stylu boje zui quan, totiž šaolinských mnichů, kteří imitují stav opilosti, matou vrávoráním, leč jsou pevní jako rozložitý fallus Himálaje, aby udeřili; literární vědec & vědkyně v jedné bytosti, nekonečně nerozhodné, jakým pohlavím žít, a proto si nechal/nechala voperovat druhý orgán, včetně plně funkční dělohy nebo varlat, to už si nejsme jisti, takže mohl plodit a být oplozena, vystřídal/a mnoho jmen a šatníků, tudíž se životopisci dodnes nemohou shodnout na tom, jaká že je ta prvotní, ne-pravá identita...]
Co je však podstatné? Především to, že K. pohnut nalézá svou domovinu, poznává, že celý jeho směšně lopotivý život byl šalebnou předehrou k tomu zásvětnímu, totiž že protestní pasivum poesie, aktivum odboje nebo akční pasivita obojího byla kamuflovaná labutí píseň, snaha vydělit se z nepřátelského světa, ritem tvorby a žití přivítat smrt: ponořit se do hlubinných bahen jako do peřin [z tohoto pohledu berme jeho mrtvolyprostý, břečťanem objímaný hrob jako absurdní výsměch jeho touze po nečasovém, pozn. nev. aut.], nechat se prorůst kořeny, sám se stát bažinnou hrobkou, pojímat do sebe přestárlá, raněná zvířata, dusit je, pojídat a bytnět, přestože esence lazebníka domažlického je již transponována, vlastně dlí ve dvou simultánních formách: jako bláto, mokřinná masa, hřbitov lesních zvířat, a jako autořík, jenž se vrátil domů, přes mě-pseudomorfea až k soukmenovcům ve Slovu, do blízkosti Pěti polí Věčného plamene [hle, jak nám toponyma zpřítomňují, aktualizují vyprávění! pozn. nev. aut.].
(Požádám Neviditelného autora, aby již nevstupoval do mého příběhu, natož aby si jej přivlastňoval, leda že by byl k tomuto vyzván, děkuji. pozn. aut.)
Slyším i, jak jej ve společenství písmáků, sloganistů, copywriterů příznačně opouští nemluvnost, aby se s nimi ne-pouštěl do křížků, vytrácí se přísaha neužívat dobrodiní jazyka: nejprve žvatlá jako batole, pak soustruží holé věty, souvětí, verše, vrací se to coby jízda na kole, splývání a pár temp, tajně-veřejná technologie soulože. „Pá, pá, migrující partyzáne!“ loučím se s ním v tom přerodu, mávám mu, ale on nevidí-neslyší, má o čem vyprávět, o čem zpívat, tak ho v té radosti ponechám, ať už se vznáší dojetím nebo líbá svatou zem, ochrnuté básnířky a motolivé romanopisce; a ne že si usmyslíš zemřít znovu, kdo tě pak má hledat, zpracovávat mrtvopisy, pochovávat v bezejmenných hrobech a plodit a rodit s obrozenými totožnostmi! Jsou takové episody vůbec pojmenovatelné? Lze toto vše líčit, pojímat a zůstat stejnými? Nestáváme se jako vypravěči-příjemci zemdlenými, k úhynu směřujícími zvířaty, nemáme tisíce chutí splynout s mnohostí přírody, být nadvakrát, jako to provedl se svou existencí K.?
Cítíte tu nejistotu z mých soustavných otázek?
Je možné, že i já, spočívající v předsíni bytí, jsem ohrožen druhou, třetí, nevyčíslitelnou smrtí: jako K. spěje, dík daru jazyka, k zavraždění opilou pěstí & kopem jedním ze spoluautorů, tak já buď směřuji k uchlastání ambrosií, k ztvrdnutí, zdřevnatění nejpracovitějších duševních jater Vesmíru, nebo sejdu nevěkem, nudou k uzoufání, plíživou, lísavou samotou. Nezbývá než se opít optimismem, že meditace výše-níže vepsané jsou neškodnými domněnkami, ovšem zůstat erektilní, byť erodující Čumulangmou: kosmogonickým rodičem, pramenem nejistoty, ztělesněným-zduševnělým klamem, matoucím odrazem – dvířky, dveřmi, branami vnímání.
Epilog
Morbidní? Ano.

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 01.10.2015 17:55.

Názory čtenářů
01.10.2015 19:43
Wopi
hustý? ano
01.10.2015 21:01
bh

Vančura asi poněkud ret zkřivil zadumaně... hehe...
já taky

:-)
01.10.2015 23:50
Killgore Trout
bh: aj, proč zrovna Vančura? Jinak vítej u mých textů!

Wopi: husté polévky mám nejradši!
02.10.2015 06:05
bh

autor: Cítíte tu nejistotu z mých soustavných otázek?
----------------------------------------------------------
jsem host - od slušna vítaný
od hlavy k patě páchne ryba
přání tři zlatá šupka skrývá...
zasejc snad souznět s brahmány
:-)

jo - ten Vančura... hoví mi a taky nikoho jinýho neznám no

.
05.10.2015 16:11
Killgore Trout
Vančura: rozumím, když hoví, tak jen číst číst číst!
06.10.2015 07:51
bh
Killgore Trout napsal(a):
Vančura: rozumím, když hoví, tak jen číst číst číst!
vykřikuješ kák Uljánov...
na ja - to sou tý alfabeti hehe

:-)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)