100 + 6 = ∞

bude jen smítko prachu, ta karikatura litery,

bude jen muší tělíčko lisované-mumifikované mezi listy chvíle jako nebozí štíci, létavičné rakvičky tehdy u egerského kostela, šup-šup do mého příběhu, rovnají se do krypty jako do knihovny, uf, samá příležitostná, drzá přirovnání bez signatur, až je list srovnán s listem, stránky o sto šest časových rovin sjednocené!; bude vysychat v lisu praktických momentů, v jejichž ply-nu-tí jsme si uvařili kávu, sedli si a vzdychli nad knihou-mucholapkou –,

a stejně mok světa poteče jako při balzamování, prokape se vám do mozkovny, nasákne jím kostní dřeň, ukápne do šálku, ani si toho nevšimneme.

„Víte, ani nevíte, jak jsem si to užíval, bejt neviditelnym, kašlat na zodpovědnost autorskou, lidskou, stádní, sebestřednou, odstředěnou...“ kladl bych vám do srdéček, jatýrek, slizniček, do chámovejcovodně nevyzpytatelných cest Páně, kdybyste tu se mnou posedávali, šálek-nešálek, moucha-nemoucha, stránka-nestránka, ale vy tu nejste! Je tu jen vaše pomnožná představa, jak tu jste. A tak lze zaslechnout mé jasnozřivě nadšené: „Procházet skrz chodce, říct jen ‚zmiz!‘, ‚a ty, ty, ty... taky zmiz!‘ a oni buď pufff mizí v propadlišti interpretace nebo se rozestoupí jak kambrijský moře plný pomatených ráčků, ramenonožců s diamantovýma vočima, vlajících živožravých lilijicí, abych moh` proplout!“ a lze taktéž spatřit, jak vylézám na stůl, kaubojsky se rozkročuji (takže jedním chodidlem spočívám na jednom, druhým na druhém, třetím na třetím stole, přitom, hele a bez držení hopyhop na jedné noze až do nevědomí) a přivolávám tak obraz styžského kolosu – kostlivými kanálky si v něm razí cestu míza světa, popravdě v podsvětí jaksi zetlelá, a ta kvapem & neviděna uniká, kapilárně ukap-kapává zpod nekroticky alkoholických kalhot, ejhle, mrtvě plodová voda –;

ach, pravěký oceáne, plovoucí prostore, kolébaný hrobe trilobitů, ramenohlavců, aristokratických lilijicí, co si počnu, já-potřísněný-lymfou-světů a věčně sám, přesto navštěvovaný vámi všemi, záletnými, po senzaci slintajícími zvědavci!

Nejste tu, a přesto se odněkud ozývá hartusivé: „A co látka příběhu? Neměl bys aspoň předstírat, že jsi profesionál, a zodpovědně zpracoval nějaké poutavé téma, aby bylo čtení atraktivní, abych mohl ňu-ňu-ňu si pomlaskávat na jazyku, na jazykem vyprávěném?“ Slyším to jako z předalekých říší sváru & pokoje & cojávimčehonekalého, přestože vím, že zrovinka pár kroků ode mě vašnosta natahuje nohy pod stolem, o devatero houpavých moří dál holubička sivá si dala na šíji dlaň a pomrkává jako by byla k mání, a v jejím hrtanu doznívá ozvěna „atraktivní?“, přitom ve vašnostově hučivém orgánu cválá coby v odpověď dusot „před-stí-rat“, a my jim věříme, že tu jsou.

Pokud připustíme, že nějací hosté v mém baru existují a taktně mi naznačují, abych byl lepším člověkem, pozornějším autorem a bohem sebepojetí vůbec, nezbývá než přejít do defenzivy tichého zírání, a z ní ladně v ofenzivu vypůjčených, leč právě tak obranně-útočných slov: „Trojrozměrné myšlení mě unavuje,“ vypouštím z dávno rozložených plic; ano, proto raději myslím čtyř-pěti-šesti-ležatě-osmerečně-rozměrně – to je jediný vzruch, vzlet, slastný pád, jakého je mé nenasytné vědomí schopno. Vše ostatní je veliké, bradavičnaté, líně se povalující, bafometsky nudné, rouhavé, zbytečné, intaktní Nic.

Však ano, hlasité Ano všech voyeurů a hřmotné, solí nalokané Ach!, měl bych vyprávět o životě ve smrtích, co jsem vše viděl a především jak jsem to viděl. První věc, kterou jsem byl s to vnímat, bylo matčino břicho zevnitř: dýchalo mně neznámým životem zvenčí a já věděl, tedy můj dobře živený plod tušil, o nezjeveném, tudíž intuitivně věděl, jak že vypadá svět tam venku, totiž kterak se esklimáci plaží z děr, vytáčejí z klouží v prénu jako kapitální, blyštící se lovky našich ješitností a potápějí se v úhledná lůna jako je to pokojné matčino, a v těch tělesných jeskynicích je konejšivo & měkkýšivo, že i ten nejneklidnější esklimák se zavrtá, uhnízdí a spí.

Ne, ne, možná že jsem se zmýlil, možná první věc, kterou jsem makroskopicky uzřel, nebyla čísi esklimáččí děloha, tj. doupě ráčků, údolí lilijic nebo kongresní sál ramenonožců, ale byli to mí rodiče ze šlach, kůží a kostí, jak stojí v porodnici a dívají se na mě, na to boží pouštění žilami – já mám důvod k radosti, protože obraz kníratého, již se břichatícího otce v nazrzlém svetru a matky, jejíž úsměv zaplavuje všechno tělesné, kolébá k zemdlení (až faunoflora praoceánu pomalu zbledne, uhyne, zamrzne v časosběru – zůstanou jen trosky podmořských paláců, potopené zahrady Semirádobyvědomíny, první, nultý div světa, poslední div vnímání) a tedy k věci: zbyde jen opar emoce, tak výmluvný zlomek mého prožívání, že si ten moment pamatuji i po smrti – zdánlivě ztracená data, pozdržená paketa, chuděra zkamenělá v mysli, té naivní mašince na víru na naději na sebelítost na korekci sebelítosti na korekci sebe na korekci zmírání(m) [a mě v té reminiscenci napadá, že jste, mí milí odvážlivci, věční korektoři napsaného-přehlíženého, přitom ani netušíte, že jste od narození pedanti věčně korigující své životy – i ten váš je možno mým vyprávěním evokovat, a to potom budete vědět, že je třeba upravit mé pravdivé lži, protože já se nezastavím před ledajakou subverzí daného, váš život zde není daný, jen myšlený, a proto ani ten můj nemá jasné kontury].

Připouštím ale, že mi těžko uvěříte, tedy že si z hlediska psychologie & neurologie nemohu pamatovat čerstvě novorozenecké obrazy, natož si uchovat a velkoryse vám předkládat vize prenatální. Fabuluji snad jako umrle bdělý Prášil, abych se vyhnul odpovědnosti k fetiši poskytování relevantních, uvěřitelných informací o reáliích (abyste se identifikovali s vyprávěným, jak by ne – nu ano, ale co když chci znevažovat „danost“ neurčitelným, zesměšňovat přirozenou lidskou důvěřivost zjevenému, nechávat se uřknout čísi zhmotnělou „pravdou“ a být tak informačně, leč nikterak esteticky uspokojeni, neboli: zaliti betonem konkrétna), falešné modle čehosi profánně mimoliterárního, ergo nízkého evokování vjemů, konstrukce fikčního, tak „plně“ vašeho, tak neúplně mého světa?

Ba ne: nechme těchto přemítání, nehrajme si na mršinu inteligenta, když pouze opisujeme mapu pojmů a provokujeme narativním meandrováním. Vizte, sdělím vám tajemství: má hltavě se usmívající matka, když jsem se coby řvoucí uragán čití krev-nekrev, placenta-neplacenta, šňůra-nešňůra dostával z jejích pysků na náš plně-neúplný svět, abych jej záhy zaplnil svými prázdně estééétskými lžemi, bezmocně prožívala sérii mocných orgasmů, hymen zrodů, tak jásavě zpívaných, resonujících po plochách všech předpotopních moří, až bych se bál o její život; ale já se nebál a narodil jsem se – nezpůsobuje agonii, nýbrž rajskou slast. Chvalně známá mašinka, co dělá pink!, mi byla sudičkou – personál porodnice náhodnými, zbytnými, netvornými objekty, na jejichž tváře si (ne)pochopitelně nepamatuji, ačkoliv mám na jejich vybavování talent; a protože mi nečekané, mechanické pink! bylo bližší než matčino sténání a fufufu dýchání ne-tvorů v pláštích, ocitl jsem se na nejlepší cestě stát se záhrobním cynickým psychopatem vyprávění, duchem Neviditelného autora-vykuka, jednou z mnoha myslitelných dvojtovských verzí. Škoda jen že nás Dvojtů nebylo mnógo, o-sto-šest stránek více, ba nekonečno, všichni proti větru, tedy protiporyvem: bratrsky bychom zaplavovali matky všech národů, vyznání, ras nebeskou rozkoší, hasíce bolest, zcelujíce natržené hráze – stejně jako povodeň prazvířat slastně zaplavuje chrámy a tvrze dávně zapomenutého jazyka, vědomí o nezjeveném, přesto bytostně všudybyvším.