Dílo #69726
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:23.06.2015 18:47
Počet návštěv:405
Počet názorů:1
Hodnocení:1 1

Prolog
Fragment má titul Píle umrlých
Nekropotence35
Chtěl bych toho tolik říci! Třeba o srdci a potu poctivé práce. Chtěl bych vyprávět o kominících, co v egerské pánvi, v řemeslnické sounáležitosti vybudovali mouřenínská impéria, nechali si vyprojektovat a vystavět sídla s jehelníčky střech, jehlami komínů, tak černoskvoucích jako v táborech smrti, jejichž uchy prolétávají velbloudi i s beduíny, hejna a mračna apokalyptických kobyl jakoby omylem, že si kdosi spletl pojem s dojmem a zapomněl na podnikatelskou šikovnost.

(není snad toto všechno projev narativní senility, nebo jakéhosi hraní role – návnady, chiméry lhaní v pravdě příběhu; čehosi odmítajícího zřetelnost, protože nic není zřetelné, a pokud si myslíme opak, jednoznačnost vyhledáváme a nacházíme a požadujeme, jsme toliko oběťmi návnad a chimér domnělých pravd?)

Žádné vysvětlování nepomáhá, a proto raději navazuji v duchu a těle třetího dětství: Chtěl bych Floriánovým chráněncům vidět do talířů s prejtem, bramborem, snítkem gurmena, lístkem máty pro voňavé trávení; sledovat je, jak ušpinění mourem trčí nohama vzhůru, s lanovými sluníčky laškovně tančí na střechách coby jehloví dervišové, penetranti černí nezřetelna, ozřejmovači; jak očištění mzdou, fakturací, zálohami nasedají a běloskvoucími sazemi si značkují potahy, aby měli signaturu:

„vydělal jsem si tě poctivým tancem po taškách, já, z boží vůle pán Západu, pán emisí, pán větru.“

Ovšem... náš příběh zatím nikam nesměřuje – zadní světla, poznávací znamení se vzdalují, černé šmouhy zůstávají vypáleny v paměti,

a my opět tápeme.

My, bezradně obviňující vypravěče z bezradnosti, z planého chrlení vět. Kam by ale měl příběh směřovat, když já, mrtvý vypravěč těchto neběhů, jsem zproštěn veškeré odpovědnosti za zřetelnost, úplnost, smysluplnost, že totiž jsem absolutně, radostně vinen za veškerou nekonečnost, netááááhnutí na branku naší identifikace s poetikou? Nic nevede nikam, protože nebytí taktéž nevede nikam, nebytí prostě je, samo k sobě promlouvá, sebe sama odráží. Lineární směřování k jakési pointě, gólu v příhodné chvíli, je věcí podřadnou, orientujeme-li se v těchto vpravdě nelidských podmínkách, a proto...

...a proto budeme shovívaví k tomu všemu, co zde bylo, je a bude líčeno (pedanti mě mohou nařknout z toho, že si dovoluji ve věčnosti používat kategorie minulého, přítomného, budoucího: je to toliko adaptace, překlad, vřelé vykročení vstříc vám, drazí živí pozorovatelé!),

a proto pamatujme toho, co bych rád vyprávěl, až by se obzory černaly smogem, bělaly radioaktivním oparem, mizely s naším zmírajícím vědomím.

Doopravdy mě totiž vůbec nezajímají nějací umouněnci, jak se balerínskými špičkami ani nedotýkají střech, jak labužnicky protahují štětkami tunely, jimiž vzlétnou do éteru karavany třeba našeho přemítání o nedorozumění, jak budete chtít;

co mě zajímá, je pracantská vůle dosáhnout vrcholení, uspokojení pointou. Pracovitost dělníků, kteří utekli

od otrokářských bičů

k blahobytí v Egerlandu,

od bossů obchodujících s nevěstkami, božskými drogami, auťáky, které tě zavezou i na onen svět nebo se staneš přízračným jezdcem mezi živými, s kvéry, jimiž si vynutíš (…) mezi mrtvými a třesk;

ke kurvám hladovým po fetu, vydíraným štěknutím hlavně, kvílením brzd, kolizí.

Ano, byli to pilní pracanti, mluvili stěží dvojtovým jazykem, jakž-takž tím svým, podivně lepkavým, a přicestovali v režimy zkorodovaných karoseriích, pěšky přes sedmero hradů, temný hvozd, roklinku a devatero hor osudu, jejich čerstvě narozené děti, i ty přenášené, epikurejsky pokuřovaly cigarety a epigony cigaret, až se jim odlupovala kůže, vypadávaly Augustovy, Dmitrijovy, Fjodorovy, Ariadniny aj. vlasy, pramen po pramenu, stéblo po stéblu.

Někteří, poté, co se zabydleli ve vyloučených lokalitách nebo snášeli panslovanský útlak v historickém centru, odešli hájit podivuhodně očistné zájmy velmoci, jež se právě namane, tak kupříkladu vzít pažbu k líci, jen mrknout a štěk haf do číhosi čela, óóó, i takoví očistní zabijáci žijí mezi námi, dávno po misích v zamořených oblastech,

kde se už dávno nerodí bezhlavá dvojčata spolusrostlá levými malíčky u nohou, jejichž nepoznaný třetí bráška-sestřička vrostlý nedopatřením mezi nehet a lůžko zoufale ječí o mámin nektar, o pozornost, ale oni ho nechají zadusit se špínou, starou kůží, péčí o jiné;

kde nerostou houbové pralesy, jsou buldozerem, řetězovými pilami, topůrkem za tolar vykáceny, podhoubí vytrháno, prodáno jako palivo do výletních parníků, dekorace na zahrádky mezi trpaslíky, ty toulavé příživníky, kvůli nimž se rozhořel bezpočet neposlušných demonstrací;

kde nesvětélkuje lesní půda jako chodník slávy, jako podlaha činžovní chodby schnoucí, vonící bučinami, borovým hájem, beznadějně zasviněná spadem; kde se jen mlčky čeká na příchod prosperity, růstu a dalších prostřelených čel.

Vídával jsem je, jak stávali na břehu egerského veletoku a svorně, taktéž mlčky-trpělivě chytali rybky-nelelky – lapali jejich šupinaté dušičky jako těch vyjevenců ve fluorescentních lesích, mezi kmeny hub, v davech máminých slepenců; postávající, čekající mikronárod Kainů, široceseusmívající, prodloužená ruka-noha účelu, činu, přitom zrovna tenhle chlapík kamarádsky (protože bezúčelně) podává láhev vodky, nabídne ubalenou, neepigonskou, sám z ní potáhne a vzdychne si:

„Žiješ, tak se nezapomeň smát. Až budeš umírat, leda si škytneš,“ a zasměje se od srdéčka, jak to jen oni umějí, tváře zrudlé pitím, a já si v tu ránu škytnu jakoby v obavě před zradou, až se ryby splaší, rozeplavou se do koutů řeky-ohybu, zalezou mezi kořeny, jako kdybych si to už honem zkoušel, jak se umírá s gustem.

Vypráví mi o svých bratrech, jak nejezdívali do vybydlených zemí snivců o dostatku (aby se mu přiblížili a poznali, že je nedosažitelný, božsky kluzký mezi prsty, a vraceli se pozměněni, úlevně vyprázdnění), oni si ten dostatek hodlali vzít sami, v městě egerském, trpěni a souženi; a já rychle zapomínám na smrt, jak se s ní pomilovat v bezpečí, a pstruzí pysky se znovu zaháknou do návnad, jako by zapomínaly se mnou.

Ti, co zůstali budovat růst břich, průměrných platů a dluhů a tumorů, pracovali coby prachem mourovatí dělníci v továrnách na radost nadaných, opožděných, předčasně i pozdně pohřbených dětí – „dodnes“ mám před očima výjev z jejich polední pausy: na rampě prosáklé strojním olejem, promarněným spermatem, pivní pěnou zfffouknutou z předákových sklenic sedí jako ptáčci na drátě bráškové. Žvýkají příděl, polykají pálenku, aby měli sílu pěti armád, houpají nohama jako opožděná děcka, brousí si bosá chodidla o pemzu zrezlých traverz, vrní při tom jako zpěnění kocouři: nikdy jsem neviděl tak železnou, byť narezlou sounáležitost, kolektivní odhodlanost žít bez vidiny směřování kamsi, k něčemu a k někomu. Poznávám, že právě tehdy, jak jsem viděl, slyšel a cítil, vznikla má vypravěčská náruživost žít příběh podobnými způsoby, ergo tento druh pracovitosti mi je jediný blízký: přežít i ve smrti, i za cenu nežití pro nic, i za cenu zapomenutí.

Epilog
Etc.

Názory čtenářů
23.06.2015 20:23
Wopi
průměrných platů a dluhů a tumorů :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)