Jak jej popsat s patřičným nadhledem aneb v sousledech, souvislostech a s přesností, jež je vlastní každému nekromantovi skrytému kdesi ve vydýchaném bytě v duchnách pod stolem ve vakuovaném vytržení; bez oken, a pokud s nimi, tak s male-vězeňskými, vidoucími do cihloví, neboť pro každého visionáře jsou všechny kobky třpytnou_spojitou zahradou, smaragdem vševědění o limitech existence, tak nač všechna ta zřejmost viděného fyzikou zorniček? Jak zůstat přesvědčivým, uhrančivým, rozmáchle energickým gestem metakognice, pokud kdy tak bylo realizováno via hřmotnost jazyka?
„Jak to tedy udělat, vidět všecky ty hrůzy krás a nelíčit je v nezemských konturách, zbavit se strachunosné dikce, stylizace vlastní všem přízrakům? Jak to udělat, jak-jak-jak?“ vzdychám si, já osiřelý exDvojta, zatímco plachtivé lahve přistávají v docích a přečerpávají ambrosii do sklenek, z nichž v-cuku-letu přízračně upíjím – a v tomto ohledu jsem manýrista-tvrdohlavec, co se, proklejte ho, ať už přestane vyprávět a tiše zajde, pokouší o obraz, o nějž je možno se mazánkovsky opřít, aby vyprávěné nebylo líčené, básnickou jinakostí naředěné Nic, dalo by se čtenářsky dodat.
Ale my nejsme čtenáři, my jsme já neboli spojité vědomí o tušeném, jsme-jsem frankensteinské monstrum s nespočtem hlav, spočtem interpretujících očí (protože jen my-já víme-vím, které z nich byly vytrhnuty z očnic a do čích lebek vklíněny, leckdy natruc po dvou sklivcích v jednom důlku, strojově oddělené a typologicky přiřazené, pěkně dle předpisu, zapsané do evidence tělesných změn – na podrobnosti se neptejte, jsou přísně tajné, neb důvěrně známé mně... a vlastně i vám, pokud přestanete vyhledávat pevnou půdu v tom utěšeném močálu, v němž je blaho utonout, postupným kamuflážováním se stát jeho groteskním orgánem, údem proměny), masou končetin o kdovíjakém počtu prstů, paznehtů, cizopasných pahýlů, otoků, panožek, strupů, mateřských znamének, boulí, shluků bradavic, pupenců, stařeckých skvrn, oparů aj., záhadně se zjevivších – jako hřbetní ploutve latimérií podivně brázdící hladinu, tak nečekaně-čekaně, tak nestoudně, jako se nás na tržištích dotýkají póry obsypaná těla citrónů, paprik, rajských jablíček, hrušek mokvavě lačnících po našich tělesných otvorech, známých i nově hloubených – organických tajů.
Je mi z nás zle, blinkám pod stůl spektrální kaši, a proto raději pokročím k meritu věcí utíraje si bradu: pokud Dvojtův Eger líčím jako město plivanců a špíny a špinavých plivanců a poplivané špíny (a těch atributů plus_minus jejich variant získá v tomto vyprávění ještě habaděj), musím jej zobrazovat také jako město nenávisti, zoufalství a samozřejmě takřka starozákonního, bažinatě chmatavého násilí.
Jako bych to nevěděl: verbalistní nánosy se mi tu robinsonsky kupí, až se v jejich pátečnickém lenošení utápí všechny ty zpřelámané hnáty, zvrtnuté kotníky, vykloubeniny_naplaveniny věcí příštích, jak je všechny hodlám v extázi Vhledu zpřítomnit.
Hned to bude.
Každou chviličku.
Mějme strpení...
Konstelace ručiček a digitalizovaných duchů čísel se nám na hodinkách proměňují, jak plyne, mizí informační hodnota (jistětak, jejdanánku, ztrácí se nám obsah textu, přátelé knižní kultury! Co s tím budeme dělat!? místo imbalance formy_obsahu jest na pranýři, tak přichystejme kolo, vytáhněme z paty slinu! teď!) napsaného – nebo psaného? nejste vy snad ti mýtičtí fušéři_mi_do_řemesla, co mi ruší nadspánek, večné bdění nad mnohostí možného? spoluautoři proti svým vůlím? spolupachatelé tohoto aktu zvůle, opravdu se k němu chcete hlásit, brát v potaz & prožívat následky? –, a tak se po hiatu zlomysli rozhostí, ba usadí jako pozvaný host,
ticho...
Ticho po hospodských bitkách, při nichž praskaly a slavnostně se tříštily půllitry o lebeční švy, fraktury, malformy skryté účesem, čapkou, příčeskem, mateřským znaménkem větším nežli prst, otok, nechtěná panožka, boule po opici, fuj, raději si zaraž čapku a mučednicky_sebemučitelsky přijmi ránu sklem, chlapče, dívko, černobylský zplozenče, lve & lvice salónů – bude ti slušet!
Tedy v tomto poobřadním tichu se zkrvaven, zhmožděn, leč vítězný, vracíval domů k ženě, dětem a jiným movitým statkům Prorok, muž-hora, muž analogický k hoře, říkáme se vzpomínkou na apoteózu; s neviděnou svatozáří; a to ticho, přátelé verbalistních naplavenin, bylo jeho presencí natolik otřeseno, že mimicky bylo krvácelo na dlažbu v chlístancích úcty, hmoždilo se bázní, že i ono může přijít o oko, poztrácet čéšky, téci po římsách, změknout, zkrátka zůstávalo chytře tichem; a on do raného rána vyřvával...
jéééa, vyřvával jako na lesy, bažiny, doly, lučiny, jímky a hvozdy, nehodící se škrtněte!
a otlučenými pěstními klouby hrozil pokolení, tu a tam po očku šmírujícímu z oken, ouha, tak sladce povědomým „Vypléním takové z země své, kterouž jsem jim dal,“ zatímco tichoučko zasviněné, pokořené znělým jéééa a vypléním se válelo ve změti papírků od čokolád, cucnakládáchvčokoládách, zbytků po dětech, chtě-nechtěných, jaklibo; a horstvo na_za pochodu bušilo štíty na barokní, štaufská, šlikovská, velkojateční vrata „A dům tento, kteréhož jsem posvětil jménu svému, zavrhu od tváři své, a vydám jej v přísloví a v rozprávku mezi všemi národy,“ a Perunem VyVolený národ za okny sladce nevědomě spí nebo volá policii nebo se svěcenou zvědavostí přihlíží nebo se vle...
kle rozkládá kdesi před γ-svatozářením horstů fuchsů, ve slyšinách šlágrů
játizazpívámspokorouvraťnámláskumyjsmeitvárodina,
a v hnití chuděrové už nepoznají methodiku biče, nezaslechnou mé vyprávění, jak Prorok tříští lebky těch, kdo se zprotivili schválnosti. Až na dřeň věcí & kostí: není po ruce panák? popelník? tuplák? popadni, bratře, barovou stoličku! Vem ji za jednu z holení a udeř! Rozbij panty, aby zub za zubem prolétl mlhou šťastného úderu do čelisti, mlhou dromedářího pšouku, tak subtilní jako dech zmražený toho rána, kdy všechno...
Vem za maxillu, trhni silně, krátce, přesně. Využij chvíle. Odděl mandibulu u artikulační jamky, ták! Slyšíš v lomozu skla, zatajeného dechu a připíjení „na zdraví!“ a „prost!“, jak se... lup! ...dělá restrukturalizace bezvěrců? Krve by ses nedočkal, ta zůstala naplavená v kolenou, bála se na vzduch, na kouř kapavý ze zplihlých cigaret. Zbabělá, zlá krev! říkáš si, leč s hravostí nepřestáváš s aktem nápravy. Jednáš jako muž, jako analogický ke všem myslitelným horám, výšinám vědomí. Jsi žulová pěst, byť prorostlá žilnatinou. Prorážíš jícnem. Fisting páchaný veřejně, pod rouškou mlžných, methanových oparů: sem a tam, mat a mes, v teple nahmatáš gali_matyáš, vytrhneš a vytáhneš, stačí škubnout údem, škrtnout zápalkou.
Voila!
Stále panuje bezkrevné, neplodné násilí. (cítíme tu dynamiku?) Zmocňuje se tě vztek. Kolem zmrzačení celou podívanou, je to myšleno jako hoax? Kanadský žertík? Hra na paňácu, protože to na podlaze, to... nepojmenovatelné. To s hlavou odtrženou na půli cesty? Stále chroptí v pokleku, jako by drmolil modlitbu za padlé, ale jaksi nevysvětlitelně pozpátku. Věc na prahu poznatelného. Nechroptí, hroutí se do sebe, mrcha!; hrdlem vyhřezává večeře, oběd, v mrazivém ránu natrávená snídaně. Co to je za nepořádek! Ukliď to, Proroku, vem to za ten správný konec, ukaž, co je v tobě!
Jako kdyby mě slyšel, valivá hora-muž bere holeň už nikterak barové stoličky, nýbrž toho, co zbylo – jak zvedá tělo, smíškovsky přetavené v nástroj, úklidový prostředek; hospodští vytrvalci již-již trhají koutky v úsměvy – nad hlavu, roztáčí ji coby divošsky zkázonosnou zbraň lokálního ničení. Vem ho za nohu a udeř! Jak by ne? Z kolen se rozbíhají řečiště krve, již není mrška nesmělá, je připravená akčně malovat, ulpívat na již-již z té podivnosti rozveselených hostech, na plátnech zdí, v-poklidu-stojících-barových-stoliček, panáků, popelníků, tupláků..., ó, jak efektní by byl ten postřik! Avšak nebude: chroptilcem zasáhne Prorok jednoho okolosedícího-stojícího (rázem nikoliv v poklidu, chceme podotknout, hle, klid se rozhostí posléze; anebo neklid poklidu v posmrtných křečíchchichichi, pochechtává se leckdo tomu tanci svatého Dvojty), hnáty a lopatkami láme vaz-vazy druhého, třetího, čtvrtého ajiného, až se v dutinách účinkujících rozehřmí rytmus resonance;
oj, ty štědrý večere, jak tajemně rozdáváš rány, bolesti, svátky těla!;
a co jiného je ten silozpytný jev, než kolotočivý vír pletenců? inu, tak se podívejme, kterak se vše děje v inerciální vztažné soustavě, Edenu možného: „A osadil zahradu cheburiny k východní straně s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cestu k stromu života,“ řičí Prorok věda dobré i zlé a v tom ryku si neodpustí vytrhnout kdejakému vašnostovi hrtan, jísti z každého obnaženého líčka, každé nedomyšlené, z řetězu uvolněné holenní kosti, kolena zaníceného snětí, záplavou křečových žil; není to vůbec hezká podívaná, ani není lehké to vše sledovat... herní automaty s želvými nindži, raketami bombardujícími Mezopotámii, karatisty stiženými obrnou se kejklířskými chvaty v prvotních chvílích ocitají v jeho rukou, ve chvílích dceřiných blikající bedny zaléhají dosud teplá těla těch, co se křivě podívali nebo se jim tiše, byť výmluvně, otevřela kudla v kapse, otevřel vřídek – a ven se konečně drala řeka očisty, řeka úlev od bytí.
[Co to má zase znamenat, čtenáři, čtečky a čidla? Kde jsou vámi vyžadované příběhy, tak lidské, tak prosté, tak... rozklíčovatelné? Kde je zlidštění poetiky, kde a kdy je hygienická pausa? Kde, kdy a jak se projevuje ono gesto metakognice? Proč jsme zahlceni brutalitou snů, a byl to sen, scéna viděná v hospůdce u kostela, kam se chodí zapomínat na cizotu našich životů, kde jsme tedy dokonale svoji v obležení panáků, popelníků, tupláků, a tedy naprosto, beznadějně nešťastni?]
Řeka-vřídek, protrhlé hrdlo, vykloubený, z kontextu těla vytržený jazyk, ticho po bouři, tak mazlivé, konejšivé, uzdravující ticho... To ticho po zavírací době, mezi nehybnými, již-již uspanými štamgasty... hlučné, mezi větami přeskakující ticho...
Neztratilo čéšku, nepřišlo o zrak, jen měkce teklo nebo skákalo z římsy na římsu, z chrliče na chrlič, zatímco Prorok kráčel němou ulicí: Dvojta jej zaslechl z dálky, z tepla postele, v níž hnijí naše sny, mokré i ty suché, a v rozkladu se propadají do matrací; poslouchal beranidlo hlasu a vůle, cosi jako „břímě hovad poledních... v zemi nátisku a ssoužení... odnesou na hřbetě hovádek bohatství svá, a na hrbu velbloudů poklady své k lidu, kterýž jim nic neprospěje,“
a ta slova, hromotlučení na vrata jateční a štaufské a šlikovské, se ve Dvojtově vědomí slila v jeden rozmarný sen, jedno spojité ticho vražd,
a tak spal dál, tak subtilně se vzdaloval od matrací, polic, okenních tabulek, v nichž znělo drnčivé „A nebe se schovalo jako kniha zavřená“, nesměle, jako kdyby to nepatřilo do našeho vyprávění; zmenšoval se až v tečku na obzoru vnímání, vytrácel se jako dech zmražený, ztěžklý toho rána, kdy všechno... |
1
Wopi 