Smělost (minutová)

( zvuky nádraží )

Muž: „Brrr. Ta zima se nedá. Kdyby tady alespoň někdo byl. Můj první vlak až za dvě hodiny. (znavený oddych) Drobný tak na párek v rohlíku. Nádražní hala a kiosek zavřený. Čas otevření se kryje s mým odjezdem. V hodinách něco vrže. Paráda. Perón má na dýlku třista-dvcet-dva kroků … zpátky … jedna … dva … tři … kruci! … o krok víc. To nesedí. Nevadí. Tak si to projdem a sečtem znova. “

Hlas: „Haló. Jsem tu já.“

Muž: „A je to tu. Hlas samoty a pak si má člověk připadat normální.“

Hlas: (uchechtnutí) „Povídat si sám se sebou, když se nudíš není neobvyklé, jsem jen vyšší forma.“

Muž: (zvuky kroků) „čtyři … pět … šest“

Hlas: „nevynechal si pět?“

Muž: „Kruci. Nevím. Tak na start.“

Hlas: „To je moc dobře, že se vracíš, protože támhle před budovou nádraží jsem někoho zahlédl, což takhle malý průzkum terénu. Za odměnu ti řeknu, že si se nedopočítal, neboť si počítal i nákrok u dřepu při zavazování tkaničky.“

Muž: „Aha … Opravdu… Kdosi tam stojí. Vcelku mladá slečna.“

OBA: „V tuhle hodinu?...“

Hlas: (ehm … )

Muž: „V tuhle hodinu? To bude třeba i podobný příběh osamělosti.“

Hlas: „Nerad ti kazím příběh, ale studuje příjezdy autobusů. A tam naproti už jeden odstavený stojí.“

Muž: „Pravda budu muset něco vymyslet.“

Hlas: „Nestresuj … Máš to k ní jen tak dvacét osům kroků…“

Muž: „Je vcelku pěkná.“

Hlas: „Bravo mistře. Právě si všimla, jak civíš, jak úchylek a poodchází pryč.“

Muž: „Bude jí tak dvacet.“

Hlas: „Třicet čtyři kroků!“

Muž: „Nech toho. Půjdu pěkně pomalu.“

Hlas: „Hele … hele … otáčí se … usměj se a vypadej, že s ní chceš konverzovat. Ták přesně tak. Teď se otočí a bude tě ignorovat. Pecka. Musíš se pořád tvářit jako vrah?“

Muž: „Teď toho nech … Jsem unavenej. Usmívám se po svým.“

Hlas: „Všechno to pokazíš. Nezrychluj krok, zpomal!.“

Muž: „Ale ten autobus už popojíždí.“

Hlas: „Sákryš.. zrychli a vybal to na ni! Okamžitě!“

Muž: „Prosím Vás, slečno, nemáte jednu cigaretu?