tu-a-tam-si-na-tam-tam-sáhnu-si-a-sic!

– ale nechejme toho, raději vyprávějme & přehánějme, protože váš čas kvapí, svižní Babyloňané, každým přečteným jste blíže hrobu, tragickému zakopnutí, ouha, komickému selhání dýchacího ústrojí, až se, haha, plicní vaky rozkašlají smíchem z nechtěného vtipu okolnosti nástraha-mechanika-chůze... ano, nechme lámání vazů, v kraji kaolinových tůní, tankových zátaras a bordelů na půli cesty k dokonalosti Vůle Nezůstat_Sami vizme obrázek jako vystřižený z pohledu vnoučat babičkám & dědečkům: hůrka pramálo větrná vyrůstá ze skoliózy tektonických desek, pod příkrovem listnáčů & jehličnanů s letokruhy bídy a kyselých dešťů & stožárů o miliardě putujících a ztracených a navrácených voltů se mrška sotva schová, je to spíše ostýchavé budižkněčemu popelavému, každá má tajnosnubná otázka sublimuje v chvění půdy pod nohama rachitické-otylé postavy (dá-li se bytnět z fertilního pole ne-významu, stejně tak z něj chřadnout jako vzpomínky na naše poprvé, totiž kterak jsme nezkaženi zakusili přediva reciprocity & kontradikce, toliko naše výtvory-ješity, přitom tak zcizené četbou, znovučetbou, přepisováním...) – mé zranitelné schrány, pohříchu bez podoby, nevýslovně třas-třas-třaslavě-třeskutě fotogenické.

Jako se celá milénia chystala egerská sopka vybuchnout, rozdat plnými hrstmi svou hřejivou lásku, třísnit popelavou peřinou vše příliš živé, tak já se s vervou askety držel, abych kdekoho nezadusil přívalem slov, neserval z nebohých statistů kůži pouhým „uvozením“ klíčového slova a s gustem ji nesnědl, nerozezněl se magmatickým varem kručivých, ach, po líné kůži touživých myšlenek – tak se slévají slova v slitislovné pojmenování nezachytitelného, ve výčet strachů a strachu ze strachů.

Ó, ano, mladí svišťové & máminy hospodyňky: Ve vášnivém afektu bych byl schopen slovem zahubit, nechat rozkošnicky krvácet v průrvě na listy, stonky a jara květ, nebo odsoudit k vysychání mezi pekáči a hrnci a talíři s nedojedenými pokusy na hmotě, už proto, že takovou zkázu dokáže Slovo přinést, tedy zkázu, že se v nás rozšíří samožerná dírka v hltavou průrvu, v nenasytnou propast, malinká skulina v mazlavosti našich těl, že totiž jedno resonující Slovo umí v této organické chybě probudit šelmu, a tento dravec ve vzteku a touze ochutnat moc (inspirován mocí Slova) nabývá rozměrů & žravosti černé díry, Nicoty propastného hrobu bez jmen, kuchyňské kobky s vyjedeným, do ticha rozšklebeným Proč?, Nicoty, která vysaje třeba támhletu, podívejte, bytost zvnitřku, až nezbyde Nic, prázdné místo na sedačce vlaku, kina, ve frontě na beztak bezvýznamnou službu lačnícímu tělu, aniž by to kdekomu přišlo divné, že zmizelo jméno z matriky, vypařilo se číslo z pořadníku, ztratila se stránka knihy (a basová linka líčení by nerušeně pokračovala na stránce + jedna_dvě_Dvojta_jde).

Tato má role občasného, okolnostmi (a touhou změnit rytmus smrti) nuceného snajpra s vulkanickými atributy byla vždy bratranecky spojena s egerským vesuvem a projevovala se mortálně & immortálně – smrtelnickými příznaky v náhlých výronech emocionálního magmatu, štiplavého & žíravého jako stopa po nadzemsky, přeludy chrlící, žahavé papričce sebemrskačství; nesmrtelnými symptomy (a každý z vás, človíčci a človíčice, když jste mě ve snách s pokorou navštívili, to poznal-poznala po svém) v tendenci k verbalizovanému směřování vražda_smrt–zabití, nejdříve duševně, tj. formou subverse ega a zhmotnění fobií konkrétních & abstraktních, v radosti rozdávat emoce vše egál, a konečně technikou výstavby situací (určitého líčení jakéhosi, pche!, děje; neurčitého konstruování intuitivní essence těchto dějů, neb v nich je myšlenka, vše ostatní je balast, krmivo pro líného ducha...), pro něž má vědomí nachystanou agresivní alergickou reakci – kostilamnou křeč a vomitus.

Ano, mé drahé ostřelované objekty, vřel jsem a vyvěral, stejně jako vřu a vyvěrám „teď“ – bublikybublifuk! – vyprávěje o tom, jak a proč vyprávím, ačkoliv se pranic starám o průchodnost takového vyprávění.

Tak například jsem nezmínil nefalšovanou událost sběhnuvší se v jednom nepojmenovaném možném světě, totiž dívejte se na tu slávu kouzelných chvilek, neváhejte se po hrstech ládovat popcornem a zapomeňte v té žranici smyslů sami na sebe, tedy: šampaňsky explodující zátka egerského vulkánu, tříštící se v úlomcích basaltu a bombardující střechy rodinných domků, garáží, zenové trávníky bárbekjů_zahrad (úlomky se zasekávají do hlíny, ve stéblech se za horninného deště nadobrozlo ztrácejí stopy dětských bot, sandálů, pantoflí a upocených, hrou o nevinnost prokrvených plosek), přístupové chodníčky, rošťácky kýmsi poučeným zhotovené z lávových kamenů, tolik domácky praktických, protože za letních dnů fff nasají sílu vesmíru jako širošiře na zemské hroudě rozplácnutý šaman, skenující nočně_denní nebe nad sebou i v sobě, a po chladných nocích zas ššš příjemně prohřejí i neprokrvené plosky dítek & rodičů (jak nám v profánním překladu hesel fff & ššš kázají marketingoví arcimágové, odění v mušelín & brokát, aby nebylo zahlédnouti hadr načichlý chlastem, žaludečním šlemem bujáratého výsměchu prvním, jediným dojmům, ti, co se nám ve spáncích vkrádají do uší coby potutelně hadí, slovesnými břitvami ozbrojení hašašíni, pronikají jako červi do vzorců chování, v příslibu bujáhuráratého ráje hurisek & sprch zlaťáků & blitkami zarostlých chodníčků podřezávají bušící, živelnou tepnu panenského vědomí) jako ukníkaná, očkatá koťátka, širošiře roztažená coby pytlácké trofeje po křeslech, trávnících, střechách rodinných domků a garáží, jen co ledová chodidla ráčí...

Nu a tenhle ukoktaný sopouch nejen že rozsévá čedičovou něhu, ale taktéž žhne tryskavým, bublavým, kapavým výronem magmatu a ten, milí vulkanologové, s rychlostí plžího plenitele pustoší přístupové chodníčky, zenové bárbekjů_zahrady, zalévá střechy garáží a rodinných domků i s dítky & rodiči & těhotnými, magmaticky spermatickými rodiči s prokrvenými i neprokrvenými ploskami & houbovitými tělísky, drkotajícími čelistmi strachem z poslední a první vteřiny, toho vzpomenutí na prvotní orgasmus v zastrčené uličce, v jejich třinácté komnatě, ze stesku po něm a po dženitl rilejšns toho kterého dne, hodiny, minuty výstřiků, schnutí, zasychání; pusto rozlévané pomalu, s jakousi leností & jistotou, že nikdo z pohodlného bačkůrkářství neuteče, neodjede ze zalévaných a zasypaných garáží autem, co vám i soused i příbuzný i spoluobčan ze zaplivaného Egeru rád objede klíčem, protrhne pneumatiky i bez příslibu orgií s hurissskami, ucpe výfffuk.

Všechno se to děje jako ve filmu s dlouhými záběry, abychom měli čas vzít do zaječích, lázeňsky veverčích či bystroušsky liščích, nebo se zamyslet, zda nemohla přijít záchrana, snést se helikoptéry, hodit lano,

jenomže nemožno: nebe je ztloustlé sopečným popelem a naděje uprchnout & ujet je daleko – všechny oběti jednají zpomaleně jakoby stiženy nemocí nervové soustavy, zdá se, že i tak ožralecky se sunoucí lávový příliv je rychlejší než dítka & rodičové, ovulačně_ejakulující ediční plán, portfolio, omluvnou něhu k mrzákům, co dřeli jak koně čtyř-svatě-nesčíslných z Egerlandu, ke konci začátků, k začátkům konců, aby mohli

platit hypotéky za zářiče radonu za hromadný válkou tajený hrob za vstup do dimense kde jsou všichni po výměně těl s lobotomizovaným vědomím

platit daně z kyslíku z prostoru z času z uspokojování potřeb ze sebe sama že vyplňuji prostor že otrávím čas

platit za závislosti své i bližních svých –

na Blaženosti

na Chtíči

na devíti_žahavých_prstech Masochismu

platit udržitelnost domácích mazlíčků těch obživlých zakrslíků našich já_my–oni_já a divili se že psí čumáky psí řitní věnce tiše jako-se-po-linu-sune-prašivá-kožešina-lávová-pohroma splývají v mou_naší–vaší_mou čubčí tvář anální propastnost

platit dovolenou na stejně-různých místech kde nazí stojí jako špatně obřezaní a vědí že čas se krátí švédské stoly se budou věčně prohýbat jakkoliv se přejídají nechávají pukat tračník rozevírat svěrač jako Macochu tak plnou tak prázdnou tak hladovou

platit oddálení smrti

platit pojištění na záplavu

na krvavý déšť zatímco nesčíslní plení naše srdce – nepojistné

na havárii

na přiblížení smrti – jen ne na vulkanické běsnění tepelnou úpravu za syrova popelnění

platit za volný čas

platit za dopravu tam & tam & netam aby se řeklo že se snažíme

vydělávat

vydělávat

vydělávat

jak se sluší & patří na lecjakého Egeřana páchnoucího kořalou a cigaretou a zvadlou kundou vonícího poctivou prací a vírou v pokrok a nevědomím vědomí o nevědění a vírou v rozdych_dych_dychtivý rozkrok

platit bankám aby se mohlo jít do zaměstnání a jednodeše & duše tam říct „já jsem svobodný_pracující_slušný občan, já jsem... já jsem...“ a to zní hrdě atd. že prostě jsem... jsem... anebo jít do zaměstnání nebo práce nebo roboty jaksenámlíbí aby se mohlo se slastně přivřeným svědomím

platit bankám

čili:

platit úřadům aby se nezapomnělo že tam uvnitř; mezi stěnami a podlahou a stropem v obklopení nábytkem a

věcmi

věcmi

věcmi

jimž dáváme jména po našich udržitelných mazlíčcích aniž bychom chtěli nebo si to uvědomovali protože svět má mít jméno věci mají mít jména jinak vše pozbývá smyslu; jsou přec úžasné lidské bytosti schopné

lásky & povinny volit Mažňáky a Losny povinny

platit za uhlídání věcí věcí věcí & lidí

platit za spánek světlo včasné vstávání aby se vydělávalo & platilo a slušilo a patřilo a snažilo

platit dobrej pocit

platit za nájemné vrahy nebo aspoň ranaře aby dali co proto konkurenci firem & rodinných domků & aut poškrábaných k nepoznání pobodaných náhodnými kolemjdoucími podřezávali podsvinčata jako ve výrobně – věci se jmény jmény jmény jež znamenají krásný_statečný_politickykorektní_fluidní_kdovíjaký_

platit za výjimečnost ega jmen egem vyslovených aniž by byla výjimečná podstata sama

platit za zapomenutí & vzpomínání na naši svrchovanou výjimečnost

platit za pohřeb.

Všichni jednou svorně zaplatí a bude mír skomírajícího ohniště – budou popelem vysochané figuríny, bude prach na přístupových chodníčcích, bude pachuť v ústech a zápach zuhelnatělého, žraného masa, zpečené kůže, bude klid a reflektory v prašné mlze, světlo matné jako bloumání Měsíce, bude to zimní pohádka v létě, milá dítka s prokrvenými chodidly, tak si můžete nadělat v popelečné zemi stopy, čůrky stop, šupky_dupky, aby zazněl veselý akord do toho egerského ticha.

Ale ne: nebude nic.

Je to jen nástin možného, vraťme se před výbuch, tak, a výron geosemene, tolik úrodný, tvárný akt vybubnování „vyprávěného“, před imperativ, jenž znamená nemizet z matrik, záznamů o zpopelnění, netrhat numerickou souslednost v nový řád významů, nepřepisovat paginaci tak, abychom se ptali po existenci ne-čteného. Rozkazem budiž představovat si a zapomínat, protože mrtvé vědomí má tu vlastnost: o překot zpřítomňovat a zatracovat, a tímto překotným znovutvářením oslavovat věčnost mého vědomí, dvojtovské věčné chrlení času a míst.